ECLI:CZ:US:2018:4.US.1391.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1391/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ludmily Švecové, zastoupené JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bořice 65, Bořice, směřující proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 11. 2017, č. j. 6 C 6/2017-73, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Co 444/2017-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 11. 2017, č. j. 6 C 6/2017-73, bylo zastaveno řízení o zaplacení částky 900.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), stěžovatelce bylo uloženo nahradit žalované náklady řízení ve výši 48.654 Kč (výrok II.) a bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelce bude vrácena poměrná část zaplaceného soudního poplatku ve výši 7.200 Kč (výrok III.).
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Co 444/2017-90, bylo usnesení okresního soudu v odvoláním napadeném výroku II., o náhradě nákladů řízení, potvrzeno a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces a na soudní ochranu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 14 odst. l Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka se domáhala po žalované zaplacení částky 900.000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že tuto částku zapůjčila svému bratrovi Zbyňku Peškovi (bývalému manželovi žalované) s tím, že půjčka měla být poskytnuta za trvání manželství žalované a jejího bratra s vědomím žalované. Žalovaná namítala, že s uzavřenou půjčkou nesouhlasila a s manželem již byla v rozvodovém řízení. Při jednání soudu dne 19. 9. 2017 byla před čtením žaloby stěžovatelka seznámena s výsledkem řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů žalované a jejího bývalého manžela Zbyňka Peška, přičemž žaloba na vypořádání společného jmění manželů byla zamítnuta s ohledem na skutečnost, že majetek ve společném jmění manželů byl zahrnut do insolvenčního řízení úpadce Zbyňka Peška. Následně vzala stěžovatelka žalobu zpět a navrhla, aby žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti tomu, že okresní soud nevyhověl její žádosti, aby náhrada nákladů řízení nebyla přiznána nikomu, jakož i proti tomu, že moderačního oprávnění dle §150 o.s.ř. nevyužil ani odvolací soud. Stěžovatelka tvrdí, že vycházela z předvídatelnosti možného použití moderačního práva, neboť byla částečně osvobozena od soudních poplatků. Poukazuje také na své nízké příjmy a na skutečnost, že pokud by znala rozsudek ve věci vypořádání společného jmění manželů, žalobu by nepodala.
II.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Při posuzování ústavní stížnosti měl Ústavní soud na zřeteli, že stěžovatelka brojí proti výroku rozhodnutí, který se týká pouze nákladů řízení. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Zdůraznil přitom, že otázka náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se v určitých případech může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody a nelze ji z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2315/11 ze dne 13. 9. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat - není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto výjimečné, když s ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci postupuje při posuzování této problematiky velmi zdrženlivě (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014).
Ústavní soud přitom neshledal, že by bylo zapotřebí se od výše naznačených závěrů jakkoliv odchýlit, když důvody opodstatňující jeho kasační zásah nenalezl ani v nyní projednávaném případě. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Z usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 8. 11. 2017, č. j. 6 C 6/2017-73, vyplývá, že při určení náhrady nákladů řízení soud postupoval podle §146 odst. 2 o.s.ř., podle kterého, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Okresní soud konstatoval, že řízení bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, nikoliv pro chování žalované. Doplnil, že stěžovatelka i její právní zástupce věděli o řízení o vypořádání společného jmění manželů žalované a bratra stěžovatelky a před podáním žaloby si mohli výsledek řízení ověřit, ať již dotazem na insolvenční správkyni či úpadce Zbyňka Peška. Dospěl proto k závěru, že zavinění na zastavení řízení leží jednoznačně na stěžovatelce, které proto uložil povinnost náklady řízení žalované nahradit.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 1. 2018, č. j. 23 Co 444/2017-90, bylo rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku II., o náhradě nákladů řízení, potvrzeno. Také odvolací soud upozornil, že stěžovatelka si další vedení soudního řízení rozmyslela po zjištění informace o průběhu insolvenčního řízení a nikoliv z toho důvodu, že by žalovaná jakýmkoliv způsobem její nárok uspokojila. Ve shodě s okresním soudem proto uzavřel, že je to stěžovatelka, která z procesního hlediska zavinila zastavení soudního řízení, a je tak povinna nahradit žalované vyčíslené náklady řízení. Odvolací soud se zabýval také otázkou využití §150 o.s.ř., avšak důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo namístě uzavřít, že lze po žalované spravedlivě požadovat, aby si náklady tohoto soudního řízení nesla ze svého, neshledal. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelka tvrdí, že smlouvu o půjčce uzavřela nikoliv s žalovanou, nýbrž se svým bratrem, a současně nijak neprokazuje, proč by žalovaná měla být obligačním dlužníkem. Žalované přitom v důsledku zahájení soudního sporu ze strany stěžovatelky vznikly náklady na právní zastoupení, přičemž stěžovatelka si následně vedení tohoto soudního sporu rozmyslela. Odvolací soud připustil, že stěžovatelka byla osvobozena od placení soudních poplatků a bylo tedy možné vycházet z její zhoršené osobní a majetkové situace, ovšem současně uzavřel, že ta sama o sobě neodůvodňuje závěr, že by si žalovaná měla nést náklady řízení ze svého.
V projednávané věci jde o aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva, přičemž hodnocení, které při aplikaci §146 odst. 2 o.s.ř. obecné soudy provedly, Ústavní soud považuje za akceptovatelné. Jak je patrné z provedené stručné rekapitulace odůvodnění usnesení Okresního soudu ve Svitavách a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řádně zabývaly, zohlednily skutečnosti důležité pro posouzení dané otázky, uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také přiměřeně odůvodnily.
Pokud stěžovatelka obecným soudům vytýká nevyužití tzv. moderačního práva dle §150 o.s.ř., Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že aplikace tohoto ustanovení, coby výjimky z obecného pravidla, je především na úvaze samotného soudu, který k použití této diskreční pravomoci může mimořádně přistoupit v případech okolností hodných zvláštního zřetele a svůj postup musí pečlivě odůvodnit a důkladně ozřejmit výjimečnost skutečností, které je k aplikaci tohoto ustanovení vedly. Pokud soud důvody pro aplikaci předmětného ustanovení naopak nespatřuje, nelze jej k takovému postupu nutit, když se nejedná o ustanovení, které by bylo nárokové povahy (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1638/18 ze dne 19. 6. 2018). V posuzovaném případě přitom odvolací soud vysvětlil, proč k aplikaci §150 o.s.ř. přistoupeno nebylo, a to zcela dostatečně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv se stěžovatelce doložit nezdařilo. Ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu