ECLI:CZ:US:2014:3.US.2581.13.2
sp. zn. III. ÚS 2581/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68, Zlín, o ústavní stížnosti proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně sp. zn. 59 Co 102/2013 ze dne 29. května 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. srpna 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výroku IV. označeného rozhodnutí.
Stěžovatel vyslovil názor, že odvolací soud výrokem IV. porušil jeho ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces garantovaný čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále ústavně zaručené právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1, 2. čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), dále právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Stěžovatel tvrdil, že obecný soud nesprávně interpretoval a aplikoval normy podústavního práva, a to konkrétně o. s. ř. (náklady řízení §137 odst. 2, §142 odst. 1, §151 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.) a vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 177/1996 Sb."), §9 odst. 3 písm. a), čímž ve svém důsledku zasáhl do ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu jeho vlastnictví, neboť majetková sféra úspěšného stěžovatele nebyla rozhojněna.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Uherském Hradišti (6 C 26/2012-49) žalobu žalobců na určení vlastnictví blíže označených nemovitostí zamítl (výrok I.), dále zamítl návrh na přezkoumání jednání stěžovatele ve věci vlastnictví k nemovitostem žalobců a uložil jim nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 25 702 Kč. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně k žalobci č. 1 a změnil rozhodnutí ve výroku I. v části, kterou se žalobci domáhali přezkoumání jednání stěžovatele (věřitele) v celé věci, zda neměl celý průběh promyšlen (získání vlastnictví k nemovitostem), soud odmítl jako nesrozumitelný. Ve vztahu k žalobkyni č. 2 odvolání odmítl pro opožděnost. Oběma žalobcům uložil, aby žalovanému každý nahradil polovinu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 8 058 Kč.
Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a vyjádřil přesvědčení, že napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu bylo porušeno jeho legitimní očekávání, že jako úspěšnému účastníkovi soudního řízení mu bude plně přiznána náhrada nákladů řízení, na kterou má dle platné právní úpravy nárok. Poukázal na to, že vznik sporu nikterak nezapříčinil a žaloba byla proti němu podána bezdůvodně, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak uvedeno výše, tzn., aby výrok IV. rozsudku odvolacího soudu svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatel brojí toliko proti rozhodnutí, které řeší otázku nákladů řízení. K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabývá opakovaně se zdůrazněním, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 109/03 ze dne 15. 5. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. I. ÚS 81/13 ze dne 7. 10. 2013, dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu jednoduchého práva, a to i v případě, kdy by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou proto naprosto výjimečné [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) a další].
Žádné ze shora formulovaných pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podstatou argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti byla jen polemika s výkladem a aplikací zákonných ustanovení o náhradě nákladů civilního řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu I. stupně, který zamítl žalobu na určení dle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. požadovaného práva, neboť nebyl tvrzen ani prokázán naléhavý právní zájem. Žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí, jejich vlastnické právo nebylo stěžovatelem zpochybňováno a ostatně ani nebylo možno dovodit pasivní věcnou legitimaci stěžovatele.
Při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud úspěšnému stěžovateli nemohl přiznat požadované náklady řízení dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanovila paušální sazba výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), neboť byla zrušena nálezem Pléna Ústavního soudu k 7. 5. 2013 [sp. zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17. 4. 2013 (116/2013 Sb.)].
Odvolací soud postupoval v době vydání rozhodnutí o přiznání práva na náhradu nákladů řízení tak, že úspěšnému stěžovateli přiznal jejich náhradu dle platné právní úpravy. Výrokem IV. rozsudku stěžovateli přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, dle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení s právním zastoupením potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkům, kteří ve věci úspěch neměli.
Při aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb. odvolací soud se vypořádal s námitkou stěžovatele, že bylo možné přesně určit hodnotu předmětu sporu a náhrada za úkon právní služby měla být určena dle ustanovení §7 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Stěžovatelem předložený znalecký posudek na hodnotu nemovitostí 2 700 000 Kč byl zpracován pro účely dražebního jednání před více než dvěma lety a nebyl nikterak konkretizován nebo objektivizován tak, aby jeho závěry byly použitelné pro potřeby soudního řízení. Bylo věcí stěžovatele, aby předložený znalecký posudek na cenu předmětných nemovitostí aktualizoval a předložil v takovém znění, aby bylo možné z jeho závěrů vycházet při stanovení výše požadovaných nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v řízení o určení vlastnictví, s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení, by nebylo účelné se zabývat hodnotou předmětu sporu, pokud ji žádný z účastníků přesně neoznačil a ani nevyplynula z provedených důkazů.
Ústavní soud se vyslovil k obdobné problematice v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o oprávnění obecného soudu, do něhož se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení sp. zn. III. ÚS 77/08 ze dne 5. 2. 2008, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud dodává, že rozhodnutí odvolacího soudu je plně v souladu se zákonem, kdy odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a řádně a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil (§157 o. s. ř.), a ani pod aspekty ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze napadenému rozsudku odvolacího soudu nic vytknout. Právo na spravedlivý proces je v zásadě garance spravedlivého soudního řízení zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné (spravedlivé) pokládá.
Nelze dovodit výkladový exces (objektivní) nepředvídatelnosti vydaného rozhodnutí, případně absenci řádného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu odvolacím soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo. Z tohoto pohledu je potom třeba vnímat ústavní stížnost jen jako polemiku s nepřiznáním nákladů řízení v požadované výši a s aplikací vyhl. č. 177/1996 Sb.
Za této situace nelze napadené rozhodnutí považovat za protizákonné, natožpak rozporné s ústavními předpisy a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Ani odkaz stěžovatele na nálezy Ústavního soudu není případný, neboť na věc stěžovatele nedopadají a vychází ze zcela rozdílné procesní situace.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu