ECLI:CZ:US:2003:3.US.109.03
sp. zn. III. ÚS 109/03
Usnesení
III. ÚS 109/03
Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2003 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Mgr. V. S., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 22 Co 596/2002, spolu s návrhem na zrušení části ustanovení §96 odst. 4 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona"] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2002
(22 Co 596/2002-62), neboť má za to, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces a další práva zakotvená v čl. 4
odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z odůvodnění usnesení krajského soudu, žalobce Václav Beran se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Chrudimi dne 26. 2. 2002 domáhal na stěžovateli zdržení se stavební úpravy v objektu 1086 v Hlinsku se změnou užívání na pivnici. Následně stavební úřad povolil změnu užívání zmíněného objektu na kanceláře, a to na základě stavebního povolení ze dne 23. 7. 2002, jež nabylo právní moci dne 28. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že žalobci změněný užívací důvod nevadil, vzal svou žalobu zpět dříve, než začalo jednání ve věci, s tím, že stěžovatel upustil od svého původního záměru. Usnesením Okresního soudu v Chrudimi ze dne 19. 9. 2002 (6 C 42/2002-49) pak bylo předmětné řízení zastaveno; dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je podle §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 4.800 Kč a že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 3.000 Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém namítal, že okresní soud trestá slušného a zodpovědného občana za to, že se snaží dobře a efektivně využívat svůj majetek. Námitky žalobce přitom nebyly nijak doloženy a již před podáním žaloby byly vyřešeny kompetentními orgány. Není ani zřejmé, co vedlo žalobce k přesvědčení, že upustil od původního záměru, který byl částečně realizován, a k obnovení druhé části objektu (restaurace, později penzion) byl stavební úřad již vyzván. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení ve všech výrocích zrušil a žalobu "vrátil" jako nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 825 Kč. Své rozhodnutí zdůvodnil tak, že žalobce byl ve smyslu §96
odst. 1 o. s. ř. oprávněn vzít žalobu zpět, přičemž k tomuto jeho úkonu nebyl zapotřebí souhlas žalovaného (§96 odst. 4 o. s. ř.), a tak je usnesení okresního soudu věcně správné. Pokud jde o náklady řízení, dle krajského soudu bylo prokázáno, že žalobce se domáhal na stěžovateli zdržení se výstavby pivnice, přičemž stěžovatel v průběhu řízení od tohoto svého záměru upustil; okresní soud postupoval v souladu s §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, protože důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování stěžovatele, který od svého záměru ustoupil, a tak odpadl právní důvod žaloby.
Stěžovatel v posuzované ústavní stížnosti namítá, že v celém řízení nebyla důvodnost návrhu dána a že by žaloba byla, pokud by nedošlo k zastavení řízení, zamítnuta. Dle názoru stěžovatele ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. nedává možnost žalovanému prokázat nedůvodnost žaloby a možnost obrany proti stanovisku žalobce, i když souhlasí s tím, že žalobce disponuje s žalobou, měla by být skutečnost placení nákladů zohledněna s přihlédnutím k výsledku případného sporu; to je však vyloučeno, v důsledku čehož nemá žalovaný stejná práva jako žalobce, což "znemožňuje" právo na spravedlivý proces v otázce nákladů řízení. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti své názory v podstatě opakuje, když tvrdí, že žalovaný se nemůže bránit "skutečnosti o důvodnosti žaloby podložené pouze fikcí, nikoliv materiálními podklady", jež by mohly být uplatněny, pokud by bylo ve sporu pokračováno. Citované ustanovení údajně neodpovídá skutečnosti, brání žalovanému navrhovat případné pokračování ve sporu, přičemž náklady ponese strana neúspěšná, a tak by mělo být vypuštěno, nebo by měla být dána možnost obrany žalovaného proti takovémuto rozhodnutí.
I když stěžovatel připouští, že bylo postupováno dle zákona, současně (patrně) napadá jeho obecnost, v důsledku čehož mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, jak je uvedeno shora. Dále stěžovatel doplňuje, že daný režim je ve smyslu Ústavy ČR, ústavního pořádku a "přijatých úmluv" nepřípustný, neboť ústavní zákony poskytují ochranu vlastnického práva, avšak občanský soudní řád neposkytuje účinnou obranu vlastníku nemovitosti, proti kterému byla podána žaloba, včetně obrany proti nákladům řízení. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §96
odst. 4 o. s. ř. v části: "ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání". Tento svůj návrh stěžovatel zdůvodnil tím, že žalovaný nemá v případě postupu podle citovaného ustanovení možnost obrany, a to i pokud jde o přiznané náklady řízení. Žalovaný, pokud s tímto postupem nesouhlasí, je tak zbaven jakéhokoliv práva se proti této skutečnosti odvolat. Vzhledem k tomu je dle stěžovatele toto ustanovení - ve spojení
s §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. - v rozporu s Ústavou a ústavním pořádkem, protože "značně omezuje dispozici žalovaného".
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že postupem obecných soudů, v případě zpětvzetí předmětné žaloby (§96 o. s. ř.), byl omezen na svém právu disponovat (patrně) s řízením, v důsledku čehož došlo k porušení práva na ochranu jeho majetku (předmětné nemovitosti) a práva s tímto majetkem nakládat, přičemž má stěžovatel za to, že návrh nebyl ve smyslu §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. žalobcem podán důvodně; pokud by se v řízení pokračovalo, byl by tuto skutečnost prokázal.
V prvé řadě je Ústavní soud toho názoru, že samotný postup podle ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř. nemůže z povahy věci představovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Usnesení o zastavení řízení se totiž nijak nedotýká hmotněprávní pozice stěžovatele, neboť se jedná o rozhodnutí procesní, jímž není rozhodováno ve věci samé. Z tohoto důvodu úvahy stěžovatele o porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu
čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nejsou vůbec na místě. Stejně tak musí Ústavní soud odmítnout i námitku stěžovatele, že došlo k porušení jeho vlastnických práv ke shora zmíněné nemovitosti, neboť napadené usnesení jej v jeho oprávněních vlastníka nijak neomezilo.
Pokud jde o rozhodnutí obecných soudů ve věci náhrady nákladů řízení, z ústavní stížnosti není zcela zřejmé, zda stěžovatel vyjadřuje pouze výhrady vůči příslušné právní úpravě (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), nebo zda rovněž polemizuje s názorem obecných soudů, pokud jde o interpretaci a aplikaci zmíněného ustanovení. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel nenavrhl zrušení předmětné části zákona, přičemž ani Ústavní soud neshledal důvody postupu podle §64 odst. 1 písm. c) zákona (srov. níže), Ústavní soud posuzoval, zda postupem obecných soudů nedošlo k eventuálnímu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. V prvé řadě je třeba uvést, že k otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla (viz níže) nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (k tomu srov. např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn.
IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikovaných). Je třeba si uvědomit, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavněprávní dimenze by mohla tato otázka dosáhnout v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících předmětné řízení (k tomu srov. např. usnesení ze dne
10. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 202/01, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno), což by mohlo v posuzovaném případě nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů, již by bylo možno označit za svévolnou či v zásadním rozporu s principy spravedlnosti (k tomu srov. např. nález ze dne
8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98 publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15, vydání 1., č. 98, Praha 2000). To však stěžovatelem namítáno nebylo, pochybení daného rázu nebylo zjištěno ani Ústavním soudem. Jak lze dovodit
z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu, obecné soudy se otázkou náhrady nákladů řízení podrobně zabývaly, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zda pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (k tomu srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 8, vydání 1., č. 66, Praha 1998). K tomu Ústavní soud poznamenává, že obecné soudy správně posuzovaly důvodnost návrhu z procesního hlediska, tj. z hlediska vztahu výsledku chování stěžovatele k požadavkům žalobce (srov. Bureš J., Drápal L., Mazanec M.: Občanský soudní řád, komentář, C. H. BECK, 5. vydání, 2001, str. 515), a tak je nerozhodné, zda by žalobce se svým návrhem ve skutečnosti uspěl; dle názoru Ústavního soudu takový přístup, kdy by pouze kvůli otázce náhrady nákladů řízení muselo proběhnout i celé řízení ve věci samé, čímž by se mohly náklady řízení mnohonásobně zvýšit, je zcela neúčelný a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ustanovení §74 zákona, tzn. do návrhu na zrušení části ustanovení
§96 odst. 4 o. s. ř. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení totiž představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, takže za situace, kdy Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, sdílí osud ústavní stížnosti rovněž návrh na zrušení citovaného ustanovení zákona (k tomu srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4, vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. května 2003