ECLI:CZ:US:2018:4.US.1408.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1408/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Harangozza, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 1 As 98/2017-51 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2017 č. j. 30 A 33/2011-251, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a za účasti Západočeské univerzity v Plzni, se sídlem v Plzni, Univerzitní 2732/8, bez právního zastoupení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 23. 4. 2018 se JUDr. Jan Harangozzo (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve správním soudnictví, bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, a aby tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 12. 5. 2011 rozhodnutím zn. R-585-10 Západočeská univerzita v Plzni (dále jen "žalovaná") zrušila postupem podle §156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, vysokoškolský diplom č. ZČU*016858 ze dne 23. srpna 2005, včetně dodatku k diplomu, kterým bylo žalobci osvědčeno řádné ukončení studia v magisterském studijním programu M6805 Právo a právní věda, ve studijním oboru 6805T003 Právo na Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni a získání akademického titulu "magistr". Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že vysokoškolský diplom byl vydán v rozporu s §44, §46, §55, §57 odst. 4 a §63 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách).
Dne 18. 1. 2017 rozsudkem č. j. 30 A 33/2011-251 Krajský soud v Plzni ze dne (dále jen "správní soud") - poté, co jeho dřívější zrušující rozsudek ze dne 29. 5. 2015 č. j. 30 A 33/2011-194 ke kasační stížnosti žalované zrušil Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") rozsudkem ze dne 22. 6. 2016 č. j. 1 As 154/2015-50 - zamítl žalobu, kterou se žalobce proti žalované domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 12. 5. 2011 zn. R-585-10. Žalobce napadené rozhodnutí žalované považoval za nezákonné a žalobní námitky vymezil v sedmi bodech. Správní soud po novém posouzení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná a podrobně se vypořádal s jednotlivými žalobními námitkami žalobce.
Dne 21. 2. 2018 rozsudkem č. j. 1 As 98/2017-51 kasační soud zamítl kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 30 A 33/2011-251 jako nedůvodnou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že "vydáním stížností napadeného rozhodnutí byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech, a sice právu na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zároveň, že ve vztahu k jeho věci došlo i k narušení principu právní jistoty jako základního atributu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR." Toto své obecné tvrzení stěžovatel nedoplnil jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací. Stěžovatel obsáhle poukázal na princip právní jistoty a jeho obsah zahrnující též princip předvídatelnosti práva. Vyjádřil názor, že průlom do principu právní jistoty by v praxi znamenal nebezpečný precedens aplikovatelný na osvědčení vydaná v nedávné době, "ale i osvědčení či sdělení vydaná historicky." Dále stěžovatel namítl, že pro zrušení jeho osvědčení nebylo dostatek podkladů, což není jeho vina a nemůže mu jít k tíži. Závěrem stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho "případě se objevují prvky jak extrémní aplikace jednoduchého práva, tak i spíše než přepjatého jako jaksi účelově ohnutého formalismu. Takový postup považuje stěžovatel za v právním státě zcela nepřípustný."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel se především dovolával práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž porušení citovaných článků zřejmě spatřoval v právním posouzení jeho věci správním soudem a kasačním soudem, s nímž nesouhlasil.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci, resp. k polemice s právním posouzením věci stěžovatele obecnými soudy, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě shledán nebyl. Napadená soudní rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Jinak řečeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat nedostatky v právním nebo skutkovém posouzení věci obecnými soudy, pokud, a jen v tom rozsahu, nemohlo porušit práva a svobody chráněné Listinou či Úmluvou. Ústavní soud nemůže jednat jako čtvrtá instance a hodnotit podle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodnutí obecných soudů, nejsou-li ovšem jejich závěry zjevně svévolné nebo nerozumné.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
V posuzované věci správní soud i kasační soud dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní resp. stížnostní body obsažené v žalobě a kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v řízení, v němž byl stěžovatel právně zastoupen a mohl realizovat svá procesní práva. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názorů vyslovených správním soudem nebo kasačním soudem v rozhodnutích o jeho správní žalobě resp. o kasační stížnosti, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K tvrzení o porušení principu právní jistoty zrušením pravomocného vysokoškolského diplomu Ústavní soud připomíná, že právní jistota, která je jedním ze základních prvků právního státu, předpokládá respekt k principu res iudicata, to je k principu konečnosti rozhodnutí, a vyžaduje mezi jiným, aby v případech, kdy orgány veřejné moci s konečnou platností rozhodly věc, jejich rozhodnutí nebylo zpochybňováno. Tento princip požaduje, aby žádná ze stran nebyla oprávněna žádat znovuotevření řízení toliko za účelem jejího opětovného projednání a nového rozhodnutí ve věci. Pravomoc orgánů veřejné moci rušit nebo měnit závazná a vykonatelná rozhodnutí by měla být vykonávána pro opravu podstatných nedostatků. Samotná možnost dvojího posouzení však není důvodem pro opětovné posouzení. Odklony od tohoto principu jsou ospravedlněny jen v případě nezbytnosti pro okolnosti podstatného a přesvědčivého charakteru.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda v daném případě zrušení pravomocného vysokoškolského diplomu bylo ospravedlněno okolnostmi a zda byla zachována spravedlivá rovnováha mezi zájmy stěžovatele a potřebou veřejnosti zajistit řádné fungování vysokých škol v souladu se zákonem o vysokých školách. Dospěl k závěru, že tato otázka byla náležitě a v souladu s ústavněprávními požadavky zodpovězena již obecnými soudy. Z důvodu stručnosti odkazuje Ústavní soud na výstižné konstatování obsažené v bodech 2 a 3 odůvodnění napadeného rozsudku kasačního soudu.
"[2] V řízení bylo prokázáno, že celková doba magisterského studia žalobce činila pouhé dva měsíce a dva dny (od 10. 6. 2005 do 23. 8. 2005). Dobu trvání studia žalovaná považovala za nejtěžší věcnou vadu, která vyvrátila dobrou víru žalobce v to, že studoval řádně. Studium žalobce probíhalo od počátku nestandardním způsobem. Žalobce byl přijat ke studiu mimo běžné přijímací řízení, a to rozhodnutím děkana JUDr. Milana Kindla, CSc., jímž byl zařazen do 5. ročníku studia a na základě "potvrzení o vykonaných zkouškách" mu byly uznány všechny zkoušky z předchozího studia. Z rozhodnutí děkana však nejsou zřejmé konkrétní informace o předchozích studiích a potvrzení o vykonaných zkouškách není založeno ve spise. Žádost o přijetí ke studiu ze dne 4. 2. 2004 odkazovala pouze na "naše osobní jednání ". Plnění studijních povinností žalovaná vyhodnotila jako zcela nedostatečné, neboť žalobce nezískal žádný zápočet a nesložil žádnou postupovou zkoušku. I tato skutečnost svědčí o nedostatku dobré víry žalobce. Tvrzení o splnění studijních povinností na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě žalovaná označila za křivé, neboť bylo v průběhu dokazování jednoznačně vyvráceno.
[3] Dále žalovaná poukázala na to, že podle protokolu o státní závěrečné zkoušce žalobce složil během jednoho měsíce státní souborné zkoušky ze všech předmětů, které se běžně skládají v průběhu celého pětiletého studia. Pochybnosti o úspěšném složení těchto zkoušek vyvolávají také skutečnosti, že v protokolu uvedené termíny zkoušek neodpovídají oficiálně vypsaným termínům a existuje důvodné podezření, že podpisy členů zkušební komise, kteří nejsou nikde čitelně uvedeni, jsou přinejmenším u první státní souborné zkoušky padělané. V univerzitní knihovně dále chybí diplomová práce žalobce. Byť byla tato práce nalezena v trestním spisu u Krajského soudu v Českých Budějovicích, přetrvávají značné pochybnosti o její řádné obhajobě v důsledku absence oponentních posudků a protokolárních záznamů."
Z výše uvedeného je zřejmé, že ve vztahu k podmínkám získání vysokoškolského diplomu stěžovatelem byly dány okolnosti podstatného a přesvědčivého charakteru, odůvodňující postup správního orgánu podle §156 odst. 2 správního řádu, při zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmem stěžovatele na stabilitě a neměnnosti jím získaného osvědčení na jedné straně, a obecným zájmem na řádném fungování vysokých škol souladným se zákonem o vysokých školách, zahrnujícím i požadavek zákonnosti orgány veřejné moci vydaných osvědčení, na straně druhé.
Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu