ECLI:CZ:US:2018:4.US.1475.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1475/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o návrhu I. R., insolvenční správkyně, proti usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 26. února 2018, č. j. ZN 2102/2017-8, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Třebíč, ze dne 9. února 2018, č. j. KRPJ-112539-35/TČ-2017-161081-PP, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měly orgány veřejné moci zasáhnout do jejího práva zakotveného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že policejní orgán usnesením odložil jí iniciovanou trestní věc, neboť nejde o podezření ze zločinu a není namístě věc vyřídit jinak. Následnou stížnost státní zástupkyně jako nedůvodnou zamítla.
Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře (např. nález III. ÚS 62/95, N 78 SbNU 4/243) opakovaně vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Postupují-li orgány činné v trestním řízení v souladu s hlavou pátou Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), to znamená, že ústavní stížnost představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být úkolem jen Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000).
Ústavní soud tak představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech ostatních. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení státní zástupkyně o zamítnutí stížnosti proti odložení věci podle §159a odst. 1 trestního řádu je relevantní ustanovení §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, které zakotvuje dohled nejblíže vyššího státního zastupitelství nad postupem nižšího státního zastupitelství při vyřizování věci v jeho příslušnosti. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) je žádost o výkon dohledu považována za obecně účinný opravný prostředek pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu. Ústavní soud uvedl, že do budoucna bude stížnosti, u nichž stěžovatelé nevyužili žádost o dohled k nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství, odmítat pro nevyčerpání všech procesních prostředků nápravy. Návrh v této věci je tedy předčasný, a tudíž nepřípustný.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj