ECLI:CZ:US:2018:4.US.1569.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1569/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Bytového družstva 123, se sídlem SNP 2604, Most, zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou se sídlem SNP 2654, Most, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 3433/2015-154, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 Cmo 242/2014-174 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 5785/2016-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 95 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 3433/2015-154 - ve věci navrhovatele, za účasti Bytového družstva 123 (dále jen "stěžovatel"), o návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze ze dne 23. 5. 2013 o vyloučení stěžovatele z družstva - zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015 č. j. 7 Cmo 242/2014-130 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud sdílel závěr, ke kterému dospěly Krajský soud v Ústí nad Labem a Vrchní soud v Praze, že nájemcem předmětného bytu je navrhovatel, neboť nájemní smlouva uzavřená dne 1. 4. 1999 mezi stěžovatelem a dcerou navrhovatele je neplatná. Konkrétně to znamenalo, že stavebními úpravami provedenými bez souhlasu družstva v bytě dcerou navrhovatele nemohl být založen důvod pro vyloučení navrhovatele z družstva, když tento svým vlastním jednáním nenaplnil zákonné znaky skutkové podstaty vyloučení uvedené v rozhodnutí představenstva družstva ze dne 3. 10. 2012 a dále specifikované ve stanovách družstva. Soud uzavřel s tím, že jeho právní názor je pro odvolací soud závazný. Vrchní soud v Praze následně napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 3. 2014 č. j. 24 Cm 214/2013-68, kterým tento soud rozhodl, že rozhodnutí členské schůze družstva ze dne 23. 5. 2013, jímž byl navrhovatel vyloučen z družstva, je neplatné.
Nejvyšší soud (druhým) napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť nebylo přípustné podle §237 o. s. ř. a nesměřovalo ani proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. Soud připomněl, že dovolání je z větší části polemikou s jeho závěrem učiněným již v jeho předchozím (kasačním) rozhodnutí v souzené věci a uvedl, že od tohoto závěru nemá důvod odchýlit se ani v této fázi řízení. Současně zdůraznil, že mu stěžovatel nepředložil žádnou otázku procesního práva, jež by splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozebírá skutkový stav a poukazuje na to, že napadená rozhodnutí civilních soudů a dotčená judikatura nejsou přiléhavé; neřeší ani situace, kdy stěžovatel (jako družstvo) využil všech možností, jež předcházejí vyloučení jeho člena. Stěžovatel připomíná, že soudy použily dosavadní rozhodovací praxi na případ, který ve skutečnosti vůbec skutkově neodpovídá použité právní argumentaci.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání vůči druhému rozhodnutí odvolacího soudu (tj. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2016 č. j. 7 Cmo 242/2014-174) řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatel jen polemizoval se závěrem učiněným Nejvyšším soudem v jeho předchozím rozhodnutí a dále nepředložil žádnou (novou spornou) otázku hmotného nebo procesního práva. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (I.).
Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (II.).
Ústavní soud konečně ve vztahu k napadenému (prvnímu) rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. jeho usnesení ze dne 23. 9. 2015 č. j. 29 Cdo 3433/2015-154, kterým zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015 č. j. 7 Cmo 242/2014-130 a věc mu vrátil k dalšímu řízení, připomíná, že se jedná o rozhodnutí v té fázi řízení, které neskončilo a v této souvislosti nelze pominout subsidiární povahu ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ostatně o bohaté a obecně známé judikatuře Ústavního soudu ve věci nevyčerpání všech opravných prostředků jako podmínce přípustnosti ústavní stížnosti není třeba pochybovat. Proto ve vztahu k citovanému rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl také jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu