ECLI:CZ:US:2018:4.US.1679.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1679/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti a) Ludmily Nagyové, b) Anny Nagyové, c) Marie Proškové a d) Davida Nagye, všech zastoupených JUDr. Václavem Kalinou, advokátem, sídlem Heydukova 101/2, Písek, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2018 č. j. 5 Co 290/2017-669 a výrokům II. a III. usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 23. ledna 2017 č. j. 6 C 145/2007-638, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Přešťovice, sídlem Přešťovice 13, zastoupeného JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem, sídlem Sokolovská 980, Strakonice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 5. 2018, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Vedlejší účastník je vlastníkem dvou sousedících domů, využívaných k pronájmu za účelem bydlení, v obci S. (budovy č. p. X1 na pozemku p. č. st. X2 o výměře 84 m2 a budovy č. p. X3 na pozemku p. č. st. X4 o výměře 84 m2, oba pozemky jsou zapsané v katastru nemovitostí na LV č. X5 pro obec a k. ú. S., vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice). Pozemky, na nichž se tyto domy nacházejí, sousedily ze všech stran s pozemkem, který byl původně ve společném jmění manželů stěžovatelky a) a Ladislava Nagye (pozemek p. č. st. X6, nyní o výměře 1473 m2, zapsaný v katastru nemovitostí na LV č. X7 pro obec a k. ú. S.). Právě na něm byl umístěn i k těmto domům příslušející septik.
3. Žalobou podanou dne 14. 6. 2007 u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") proti uvedeným manželům se vedlejší účastník domáhal zřízení věcného břemene, jež by spočívalo v právu cesty přes jejich pozemek za účelem užívání, údržby a oprav těchto domů i septiku. V průběhu řízení získal na základě kupní smlouvy ze dne 12. 3. 2008, kterou uzavřel se žalovanými, do svého vlastnictví několikametrový pruh pozemku (po oddělení od pozemku stěžovatelů byl vytvořen pozemek p. č. X8 o výměře 55 m2, zapsaný v katastru nemovitostí na LV č. X9 pro obec a k. ú. S.), který mu umožnil pěší přístup do obou domů přímo z veřejné komunikace. Podáním ze dne 22. 4. 2008 navrhl vedlejší účastník změnu žaloby tak, že se domáhá zřízení věcného břemene spočívajícího v právu cesty přes pozemek ve vlastnictví žalovaných za účelem zajištění přístupu a příjezdu motorových vozidel do garáží a ke stavbě septiku, a to v nezbytném rozsahu vymezeném příslušným geometrickým plánem za náhradu stanovenou znaleckým posudkem. Ke garážím v suterénech domů ani k septiku by se totiž jinak nedostal.
4. Okresní soud na jednání konaném dne 23. 4. 2008 považoval navrhovanou změnu žaloby za upřesnění, a nikoli částečné zpětvzetí žaloby, pročež o ní samostatně nerozhodoval. Ve věci pak tento soud rozhodl o upřesněném žalobním návrhu tak, že žalobu rozsudkem ze dne 28. 4. 2008 č. j. 6 C 145/2007-57 zamítl. Podle jeho názoru přesahoval požadavek vedlejšího účastníka na vjezd do garáží rámec vymezený §151o zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Přístup za účelem vyvezení septiku zase bylo možné řešit v souladu s §127 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož jsou vlastníci sousedících pozemků povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míře vstup na své pozemky, pokud to nezbytně vyžaduje údržba a obhospodařování sousedních pozemků. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") toto rozhodnutí nicméně zrušil rozsudkem ze dne 11. 9. 2008 č. j. 5 Co 1751/2008-91, neboť shledal, že řízení nutno doplnit o další důkazy navrhované vedlejším účastníkem. Tyto důkazy měly umožnit objasnění stávajících právních vztahů i konkrétních možností přístupu ke garážím a septiku, od jejichž zjištění by se odvíjela úvaha o nutnosti zřízení věcného břemene.
5. Ve věci znovu rozhodoval okresní soud, který rozsudkem ze dne 24. 7. 2013 č. j. 6 C 145/2007-484 po doplnění dokazování žalobě vyhověl a věcné břemeno zřídil. Protože krajský soud se s tímto hodnocením neztotožnil, rozsudkem ze dne 19. 6. 2014 č. j. 5 Co 2882/2013-559 k odvolání žalovaných rozsudek okresního soudu částečně změnil tak, že zamítl žalobu na zřízení služebnosti za účelem přístupu vedlejšího účastníka ke garážím (nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se předmětem řízení stalo zřízení služebnosti nezbytné cesty podle jeho §1029 a násl.). Podle krajského soudu by provoz spojený s využíváním dvou garáží k parkování motorových vozidel s ohledem na jeho reálně předpokládanou intenzitu neúměrně zatěžovatel žalované v porovnání s tím, jaký užitek by to mělo pro vedlejšího účastníka. Před pěším vstupem do domu je totiž možné bez problémů parkovat, aniž by zaparkovaná vozidla tvořila překážku silničního provozu. Vedlejší účastník může využívat garáže jiným způsobem. V části, v níž šlo o přístup k septiku, krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle jeho názoru bylo nutné postavit najisto, zda vyvážení jímky či zajištění odvodu splašků nelze realizovat jiným způsobem než zřízením služebnosti nezbytné cesty, při němž by tak bylo možné činit přímo z veřejné komunikace.
6. Dovolání vedlejšího účastníka proti posledně uvedenému rozsudku bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 5235/2014-591. Dovolací soud se ztotožnil s právním hodnocením krajského soudu, pokud jde o požadavek zajištění přístupu ke garážím. V neprospěch vedlejšího účastníka mělo svědčit také to, že na místě, kde má být cesta povolena, žádná není a musela by být zřízena jako nová s nákladem, který znalecký posudek vyčíslil jako převyšující 300 000 Kč.
7. Podáním ze dne 6. 1. 2017 vzal vedlejší účastník žalobu v doposud nerozsouzené části zpět. V mezidobí měl totiž se žalovanými uzavřít dohodu o mimosoudním řešení věci spočívající ve zřízení čistírny odpadních vod k uvedeným objektům bydlení na jeho náklad a jejího napojení na místní kanalizaci. Související stavební úpravy byly již ukončeny a čistírna je od 4. 10. 2016 v provozu. Uvedené náklady měly činit celkem 216 147 Kč, tedy vysokou částku, při níž lze předpokládat, že soud by nakonec věcné břemeno příjezdu k septiku spíše zřídil. Vedlejší účastník navrhl, aby soud řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl o nákladech řízení podle §142 odst. 2 občanského soudního řadu ve spojení s §146 odst. 2 občanského soudního řádu, případně i s přihlédnutím k §150 občanského soudního řádu, tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, a dále že náhradu nákladů řízení státu nese vedlejší účastník i žalovaní každý jednou ideální polovinou.
8. Usnesením okresního soudu ze dne 23. 1. 2017 č. j. 6 C 145/2007-638 bylo řízení o žalobě vedlejšího účastníka zastaveno (výrok I.) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok II.). Žalovaným byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně částku 7 795,70 Kč jako náhradu nákladů státu (výrok III.). Okresní soud konstatoval, že původní žaloba sestávala ze tří částí, v nichž šlo zjednodušeně řečeno o zřízení služebnosti nezbytné cesty za účelem přístupu ke vchodům domů, přístupu ke garážím a přístupu k septiku. V první části vedlejší účastník žalobu omezil, když od žalovaných nabyl pozemek umožňující požadovaný přístup ke vchodům domů. V této části bylo proto zastavení zaviněno jednáním žalovaných. Úspěch žalovaných nutno naopak konstatovat v druhé části žaloby týkající se přístupu ke garážím, která byla pravomocně zamítnuta. V poslední části žaloby ohledně přístupu k septiku bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí, jemuž mělo předcházet uzavření mimosoudní dohody o zřízení čistírny odpadních vod na náklady vedlejšího účastníka a jejího napojení na místní kanalizaci. Zastavení řízení proto nelze přičítat ani jedné straně řízení. Vynaložení nákladů na zřízení čistírny by soud v případě, že by nedošlo k mimosoudní dohodě, nemohl po vedlejším účastníkovi spravedlivě požadovat.
9. Proti výrokům II. a III. tohoto usnesení podali žalovaní odvolání [žalovaný Ladislav Nagy následně zemřel, načež bylo v řízení na straně žalované pokračováno se stěžovatelkou a) a dále stěžovateli b) až d) jako dědici žalovaného], v němž se domáhali takové jejich změny, podle níž by jim byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 235 568 Kč a byla by zrušena jejich povinnost zaplatit náhradu nákladů státu. Žalovaní zdůraznili, že se po celou dobu bránili zřízení služebnosti spočívající v právu přístupu a příjezdu za účelem čerpání splaškové vody ze septiku na jejich pozemku. Navrhovali, aby vedlejší účastník zřídil vlastní septik u komunikace (za účelem čehož byl vypracován znalecký posudek), nebo aby si zajistil vysávání septiku firmou, která má silná čerpadla a je schopna z komunikace vydávat septik, aniž by bylo nutno na pozemek vjíždět, nebo aby si zřídil čistírnu odpadních vod, čímž by měl i do budoucna zajištěno, že veškerá splašková voda bude vyčištěna a odvedena dešťovou kanalizací, která patří obci. Poslední možnost nakonec byla skutečně realizována. Částka, kterou vedlejší účastník ušetřil na nákladech za opravu septiku a vyvezení jímky fekálním vozem a uložení splaškové vody za období od roku 2014 do kolaudačního rozhodnutí v roce 2016, přitom převyšuje náklady na zřízení čistírny odpadních vod. Za této situace to byl vedlejší účastník, kdo zapříčinil zastavení řízení. Ve zbylé části měli být žalovaní se svou žalobou úspěšní.
10. O odvolání žalovaných rozhodl krajský soud tak, že usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 5 Co 290/2017-669 potvrdil usnesení okresního soudu ve výrocích II. a III. (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 150 Kč (výrok II.). I krajský soud měl za to, že žaloba sestávala ze tří návrhů na zřízení služebností. První spočíval ve zřízení pěšího přístupu ke vstupům do domu, přičemž tento spor byl vyřešen po podání žaloby tím, že žalovaní převedli na vedlejšího účastníka pozemek, který mu tento přístup umožnil. Ohledně této části měl vedlejší účastník právo na náhradu nákladů řízení. Druhá služebnost se týkala přístupu ke garážím. V tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta, a tudíž právo na náhradu nákladů řízení mají žalovaní. Zůstalo tak posoudit třetí služebnost, jež měla spočívat v zřízení přístupu a příjezdu k septiku. Podle krajského soudu vedlejší účastník vybudováním čistírny odpadních vod rezignoval na zřízení služebnosti pro příjezd k septiku, který již nehodlal dále používat. Zpětvzetí žaloby proto nebylo způsobeno chováním žalovaných. Současně jsou zde ale dány důvody zvláštního zřetele podle §150 občanského soudního řádu, pro které tuto povinnost nelze uložit ani vedlejšímu účastníkovi. Tyto důvody měly spočívat v tom, že vedlejší účastník vyřešil předmět sporu na svůj náklad jiným způsobem. Zároveň nelze tvrdit, že by byl základ jím uplatněného nároku zcela bezdůvodný. Podle krajského soudu došlo ke zpětvzetí žaloby v situaci, kterou nelze označit tak, že by zakládala úspěch žalovaných ve sporu. Povinnost k náhradě nákladů řízení dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu by byla v rozporu s dobrými mravy.
III.
Argumentace stěžovatelů
11. Stěžovatelé především rozporují závěr krajského soudu, podle něhož byly v dané věci splněny podmínky pro použití §150 občanského soudního řádu. Náklady ve výši 216 000 Kč, které vedlejší účastník vynaložil na zřízení čistírny odpadních vod, jsou významně menší, než předpokládané náklady na zřízení nezbytné cesty ve výši přesahující 300 000 Kč a náhrada za zřízení služebnosti ve výši 117 060 Kč. Nadto vedlejší účastník zřízením čistírny do budoucna ušetří řádově statisíce korun tím, že nebude muset pravidelně vyvážet jímku. Závěr krajského soudu, podle něhož by vedlejším účastníkem vynaložené náklady nebylo možné požadovat, jestliže by je nevynaložil dobrovolně, proto stěžovatelé považují za nelogický. Nelze v něm spatřovat důvod zvláštního zřetele hodný pro nepřiznání náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastník učinil pouze to, k čemu byl ze strany žalovaných vyzýván po celou dobu sporu. Ke zřízení čistírny odpadních vod mohl přistoupit již v roce 2007 a neobtěžovat v mezidobí žalované vyvážením jímky fekálním vozem. Učinil tak ale až v roce 2016 pod tlakem právního názoru Nejvyššího soudu, který stvrdil zamítnutí žaloby na zřízení nezbytné cesty ke garážím.
12. Námitky stěžovatelů směřují i proti závěrům obecných soudů, podle nichž se žaloba týkala tří služebností. Podle jejich názoru o žádné tři samostatné návrhy nešlo, neboť vedlejší účastník ani původní žalobou neusiloval o přístup z veřejné komunikace do domů v jeho vlastnictví. Vždy usiloval jen o zajištění přístupu a příjezdu do garáží a k septiku. Posouzení sporu v usnesení krajského soudu považují za nespravedlivé a neodůvodněné.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 145/2007. K ústavní stížnosti obdržel vyjádření krajského soudu ze dne 17. 8. 2018, v němž tento soud zcela odkázal na své závěry obsažené v napadeném usnesení. Při rozhodování mělo být postupováno podle procesního předpisu, přičemž výsledné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odpovídá poměru úspěchu či neúspěchu účastníků ve sporu a pro všechny účastníky je rozhodnutím spravedlivým. Ústavní stížnost označil krajský soud za nedůvodnou.
14. Vedlejší účastník úvodem svého vyjádření ze dne 24. 8. 2018 konstatoval, že ústavní stížnost je nepřípustná z důvodu nevyčerpání dovolání přípustného podle §237 občanského soudního řádu. Výše stěžovateli nárokovaných nákladů řízení totiž přesahuje částku 50 000 Kč podle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu. Dále uvedl, že podle jeho názoru v případě návrhu na zřízení cesty za účelem vyvážení řádně zkolaudovaného septiku ustoupily obě strany sporu. Vedlejší účastník poměrně značným nákladem vybudoval připojení bytových domů při zřízení čistírny odpadních vod na místní dešťovou kanalizaci a následně vzal žalobu zpět. Žalovaní tak neriskovali, že by mohl být úspěšný, a tedy v této části sporu došlo v podstatě k dohodě účastníků na mimosoudním řešení věci. Ve zbytku pak vedlejší účastník považuje poměr úspěchu a neúspěchu ve věci účastníků za zcela shodný. Tvrzení stěžovatelů, že se nedomáhal zřízení služebnosti přístupu do vchodů k objektům a že část pozemku před objekty mu žalovaní prodali "jen tak mimochodem" či za účelem zřízení nového septiku, je nesmyslné. V tomto ohledu upozorňuje na svůj původní žalobní návrh. Vedlejší účastník se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelů, že by musel být se žalobou v uvedené části nároku nutně neúspěšný. Stěžovatelé přehlíží, že septik nacházející se na jejich pozemku byl řádně zkolaudován, a proto si nelze představit, že by bylo vedlejšímu účastníkovi znemožněno jej užívat. To, že investoval značné prostředky do zřízení napojení bytových domů přes jím nově zřízenou čistírnu odpadních vod na místní kanalizaci, bylo jen jeho dobrou vůlí. Oba soudy použily §142 odst. 2 občanského soudního řádu správně, přičemž poměr úspěchu a neúspěchu účastníku ve sporu považuje vedlejší účastník za zcela shodný. Ústavní stížnost by měla být zamítnuta, případně odmítnuta.
15. Stěžovatelé využili možnosti reagovat na uvedená vyjádření podáním ze dne 3. 9. 2018. V něm odmítli námitku nepřípustnosti ústavní stížnosti s poukazem na §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, podle něhož je nepřípustné dovolání proti výrokům o nákladech řízení. Nadále jsou také přesvědčeni, že žaloba obsahovala pouze dva žalobní návrhy, a nikoli tři, jak uvedl okresní soud. Vedlejší účastník zcela pomíjí §146 odst. 2 občanského soudního řádu, z něhož zcela jednoznačně vyplývá, že to byl on, kdo svým zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení. Za situace, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání s tím, že zřízení služebnosti nezbytné cesty by výrazně zasáhlo do vlastnického práva žalovaných, bylo lze očekávat, že stejným způsobem bude rozhodnuto i o žalobě na zřízení nezbytné cesty k septiku. Tato skutečnost byla podle stěžovatelů důvodem, pro který vedlejší účastník zvážil úspěšnost svého sporu a místo trvání na zřízení nezbytné cesty k septiku se rozhodl zajistit si čističku odpadních vod. Dovozování existence mimosoudní dohody mezi účastníky řízení nemá žádnou oporu v řízení.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Namítl-li v tomto ohledu vedlejší účastník, že stěžovatelé měli podat dovolání, nutno upozornit na §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, podle něhož není dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ústavní stížnost byla zároveň podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
VI.
Vlastní posouzení
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelů, vyjádřeními účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
19. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení z hlediska ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývajících zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Součástí těchto záruk je požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí. Jeho nezbytný rozsah se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); též např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, bod 61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, bod 29]. To neznamená, že součástí odůvodnění musí být výslovné vypořádání se s každým tvrzením či námitkou účastníků řízení, nebo jakákoli dílčí úvaha soudu, kterou učinil v rámci svého rozhodování, ať už se týkala jeho procesního postupu, skutkových zjištění nebo právního posouzení. Jako celek však odůvodnění musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.
20. Pokud jde o vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, tato nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94]. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
21. Uvedené požadavky se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, tedy nejen ve vztahu k rozhodnutím ve věci samé, ale též rozhodnutím nemeritorním, jimiž by mohlo být zasaženo do subjektivních práv účastníků řízení. Tak tomu je i v případě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013 ve věci stížnosti č. 9815/10 Čepek proti České republice).
22. Podle §150 občanského soudního řádu, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Toto ustanovení umožňuje soudu, aby při rozhodování o náhradě nákladů řízení zohlednil jako důvody hodné zvláštního zřetele skutečnosti, v jejichž důsledku by stanovení této povinnosti podle úspěchu ve věci či zavinění zastavení řízení bylo třeba považovat za nepřiměřeně tvrdé nebo nespravedlivé. Úvaha o tom, zda jde o takovýto výjimečný případ, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/06 (N 162/42 SbNU 339)]. Zohledněn musí být také možný dopad přiznání, či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka, ať už na straně žalující, nebo žalované [nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3705/15 (N 72/81 SbNU 267)].
23. Ústavní soud neshledal nepřípustným výklad a použití §150 občanského soudního řádu založený na právních závěrech krajského soudu, podle nichž představuje důvod hodný zvláštního zřetele podle tohoto ustanovení postup vedlejšího účastníka, který po několika letech vedení sporu o zřízení služebnosti nezbytné cesty za účelem přístupu a příjezdu k septiku vyřešil nutnost čištění odpadních vod ze svých domů jiným způsobem, a netrval tak na zásahu do vlastnického práva žalovaných k pozemku, k němuž by zřízením této služebnosti došlo. Jak vyplývá nejen z napadeného usnesení krajského soudu, ale také předchozích rozhodnutí ve věci samé, v této části obecné soudy nepovažovaly žalobu za nedůvodnou co do základu, bylo však třeba postavit najisto, v jakém rozsahu je zřízení služebnosti nezbytné. Zbudování čistírny odpadních vod na pozemku vedlejšího účastníka nečiní tuto žalobu bezdůvodnou, neboť septik nadále zůstává příslušenstvím domů a vedlejší účastník má právo jej užívat. Zvolené řešení nicméně umožňuje uzavřít spor mezi oběma stranami, jenž by si jinak vyžádal další dokazování a s tím spojené náklady. Přinejmenším část nákladů by přitom pravděpodobně nesli stěžovatelé. Uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi, aby nahradil náklady řízení stěžovatelům, se tak krajskému soudu mohlo důvodně jevit jako nepřiměřeně tíživé, a to i s ohledem na náklady, které si vyžádalo zbudování čistírny odpadních vod na straně vedlejšího účastníka. V této souvislosti nelze spatřovat v rozhodnutí krajského soudu prvky svévole ani jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval závěr o vybočení ze zásad spravedlivého procesu.
24. Výhrady Ústavního soudu směřují k té části odůvodnění, v níž obecné soudy v podstatě rozdělily žalobní návrh vedlejšího účastníka pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení na tři rovnocenné části, z nichž úspěch v jedné a neúspěch v jiné jakoby vyrovnával vzájemné nároky stran na náhradu nákladů řízení. Předně nelze přehlédnout, že okresní soud reagoval na návrh vedlejšího účastníka na změnu žaloby v tom smyslu, že šlo jen o jeho upřesnění, což znamená, že předmětem řízení nikdy nebylo zřízení služebnosti za účelem zajištění přístupu ke vchodům do domu z veřejné komunikace. Ani jiné posouzení by však nemohlo přehlížet skutečnost, že podstatná část nákladů řízení vznikla teprve po tomto upřesnění, tedy v době, kdy předmětem řízení jednoznačně zůstávalo toliko zřízení služebnosti nezbytné cesty za účelem přístupu a příjezdu ke garážím a septiku. Úvaha o rozdělení žaloby na tři části, k nimž lze v plném rozsahu vztahovat všechny vzniklé náklady řízení, proto zjevně nemá oporu v průběhu řízení, jak se podává z příslušného spisu, a v tomto ohledu zakládá rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Vzhledem k použití §150 občanského soudního řádu se však uvedené pochybení nepromítá do výsledku řízení, pročež nemá za následek porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
VII.
Závěr
25. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu