ECLI:CZ:US:2018:4.US.1705.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1705/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 85/238, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 1243/2016-121, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015 č. j. 69 Co 406/2015-87 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2015 č. j. 25 C 102/2013-45, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 16. 5. 2018 se V. T. (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 19. 12. 2003 žalobce zavinil dopravní nehodu, při níž zemřel poškozený L. S. a z níž mu plynula povinnost zaplatit pozůstalým odškodnění celkem ve výši 1 200 000 Kč, což splnil. Žalobce nebyl úspěšný v občanskoprávním sporu s Českou pojišťovnou, a. s., vůči níž se domáhal náhrady uhrazených částek a dalších nákladů. Podle právní úpravy platné a účinné v den vzniku pojistné události odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou třetím osobám nebyla součástí pojištění odpovědnosti provozovatelů motorových vozidel.
Následně se žalobce domáhal proti České republice - Ministerstvu financí (dále též jen "žalovaná") náhrady škody, která mu měla vzniknout vyplacením odškodného pozůstalým a vynaložením dalších nákladů, včetně nákladů exekuce, ačkoliv náhrada této škody měla být dle jeho názoru kryta povinným pojištěním odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Podle žalobce pro něj nepříznivý výsledek sporu s pojišťovnou byl důsledkem vadné implementace a interpretace práva Evropské unie (dále jen "EU"), za které nese odpovědnost stát.
Dne 16. 9. 2015 rozsudkem č. j. 25 C 102/2013-45 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované České republice náhrady škody celkem ve výši 16 496 152,20 Kč s příslušenstvím (včetně zadostiučinění ve výši 15 000 000 Kč). Podle obvodního soudu žalovaná nebyla ke dni dopravní nehody členským státem EU a tudíž ani adresátem jejích směrnic, jimiž by byla bezprostředně vázána, a nelze proto vůči ní uplatňovat žádnou odpovědnost z titulu tvrzeného porušení evropského práva platného v období předcházejícím vstupu žalované do EU dne 1. 5. 2004. Obvodní soud konstatoval, že nebyly splněny ani další předpoklady vzniku odpovědnosti žalované.
Dne 2. 12. 2015 rozsudkem č. j. 69 Co 406/2015-87 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek obvodního soudu ze dne 16. 9. 2015 č. j. 25 C 102/2013-45 potvrdil (výrok I) jako věcně správný. Odvolací soud konstatoval, že soudy nejsou povolány k tomu, aby hodnotily či kontrolovaly skutečnost, zda a jak byly normy evropského společenství transformovány do našeho právního řádu (z pohledu jejich cíle). Proces přijímání zákonů či provádění jejich změn (tedy potažmo i provádění transformace žalobcem uvedených směrnic EU do našeho právního řádu) nelze proto považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud konstatoval, že právně relevantní příčinou vzniku předmětné škody nebyla nesprávná implementace směrnic EU, ale protiprávní chování žalobce. Argumentaci žalobce tzv. dobrými mravy označil za nanejvýše nevhodnou, neboť nelze přehlížet, že to byl především on sám, kdo zavinil dopravní nehodu a měl by nést za vzniklé následky plnou odpovědnost, nikoliv se odpovědnosti zbavovat jejím přenesením na stát.
Dne 27. 2. 2018 usnesením č. j. 30 Cdo 1243/2016-121 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 12. 2015 č. j. 69 Co 406/2015-87 odmítl podle ust. §243 odst. 1 o. s. ř. (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1, právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské Unie (dále jen "Listina EU"), resp. právo na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a svoboda podnikání dle čl. 26 Listiny jakož i čl. 16 Listiny EU, a právo legitimního očekávání zákonnosti aktů veřejné moci.
Stěžovatel konstatoval dosavadní průběh řízení o náhradu škody vůči České republice a průběh předcházejícího řízení o nároku vůči pojišťovně, a opakoval svá tvrzení v těchto řízeních již uplatněná, zejména tvrzení o povinnosti žalované implementovat příslušné směrnice EU do českého právního řádu, včetně názoru, že "je nesprávné spojovat závazek ČR k harmonizaci národního práva až s formálním završením členství v EU." Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10 (N 15/60 SbNU 153), na změnu rozhodovací praxe dovolacího soudu v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, na relevantní rozhodnutí Soudního dvora EU a závěrem opakoval, že relevantní norma EU nebyla náležitě implementována do českého právního řádu, což vedlo k porušení jeho legitimního očekávání, že pojišťovna za něj poškozeným uhradí nároky na náhradu škody a újmy.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho civilní věci obecnými soudy všech stupňů, dle nichž v rozhodné době, tj. ke dni 19. 12. 2003, kdy došlo k dopravní nehodě s fatálními následky, pojištění odpovědnosti za škodu z provozu motorových vozidel nezahrnulo pojištění odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem pojištěného do práva poškozených na ochranu osobnosti, a že nelze ani uvažovat o odpovědnosti žalovaného za neimplementaci relevantních směrnic EU do českého právního řádu, jelikož k datu dopravní nehody Česká republika nebyla členem EU.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1521/10 (N 15/60 SbNU 153) je nepřípadný, neboť tento nález byl vydán v době, kdy Česká republika již byla členem Evropské unie. To ovšem neznamená, že z hlediska obecných zásad právních komunitární právo nebylo pro Českou republiku v době, kdy jako přidružený stát stála mimo Eropskou unii, relevantní [srov. nález ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.)].
Věc stěžovatele byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které obvodní soud a odvolací soud žalobu stěžovatele zamítly, a dovolací soud jeho dovolání odmítl, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu