ECLI:CZ:US:2018:4.US.1891.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1891/18
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 9. října 2018 sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ve věci ústavní stížnosti Nikol Jírů, zastoupené Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 o potvrzení prvostupňového rozsudku o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby a náhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní společnosti RP Climbing, s. r. o., se sídlem Hegerova 345, Polička - Horní Předměstí, zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 319/3, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 bylo porušeno stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2018 č. j. 23 Cdo 541/2018-344 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2017 č. j. 1 Cmo 114/2015-305 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo "na ochranu vlastnického práva", garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 2. 2015 č. j. 54 ECm 6/2014-169 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 146 410 Kč s příslušenstvím, a stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 87 756,46 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela mandátní smlouvu, jejímž předmětem by bylo zpracování žádosti za účelem získání podpory z Evropského sociálního fondu - operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, a tudíž stěžovatelce žádný nárok na zaplacení žalované částky z titulu odměny mandatáře nevznikl.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2015 č. j. 1 Cmo 114/2015-238 rozsudek krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se sice s jeho závěrem, že nebyla prokázána existence mandátní smlouvy, krom toho však shledal, že stěžovatelce svědčí za zpracování projektové žádosti pro vedlejší účastnici právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající v zásadě nejnižším možným nákladům, které by vedlejší účastnice v daném místě a čase musela na předmětné plnění vynaložit, čemuž odpovídá částka 24 000 Kč, kterou již vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila.
4. Tento rozsudek zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 6. 9. 2016 č. j. 23 Cdo 5753/2015-271 s odůvodněním, že je nutno vycházet z ceny obvyklé.
5. Následně vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil a stěžovatelce uložil, aby vedlejší účastnici zaplatila na náhradě nákladů řízení před odvolacím i dovolacím soudem částku 44 044 Kč. Dospěl totiž k závěru, že tzv. cenu obvyklou představuje částka 24 000 Kč, kterou již stěžovatelce vedlejší účastnice vyplatila. Vyšel přitom z ceny, kterou za shodnou činnost požadoval "stálý kooperant" vedlejší účastnice, obchodní společnost NAVIGA 4, s. r. o., již měl za prokázanou na základě nabídky této společnosti, jež se nachází - coby listinný důkaz - v soudním spise na č. l. 118.
6. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Důvodem bylo, že stěžovatelka pouze zpochybňuje skutkový závěr soudu o výši ceny za srovnatelné plnění v daném místě a čase, kterážto námitka není s to přípustnost dovolání založit, a totéž platí i pro námitku vady řízení, jež má spočívat v tom, že vrchní soud nepřihlédl ke znaleckému posudku, který předložila.
II. Stěžovatelčina argumentace
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká obecným soudům, že k otázce obvyklé výše odměny za zpracování projektové žádosti předložila znalecký posudek Ing. Jiřího Zdražila ze dne 21. 9. 2013, z něhož plyne, že obvykle se odměna při zpracování projektové žádosti skládá z flat fee (pevná složka odměny) a success fee (provizní část odměny v případě úspěchu žádosti), jejíž výše zpravidla leží v intervalu 2,5 až 7,5 % z celkové výše přiznané finanční podpory se střední hodnotou 4,54 %. Obecné soudy však k tomuto důkazu vůbec nepřihlédly, vrchní soud jej zcela opomněl a Nejvyšší soud konstatoval, že tato skutečnost nezakládá přípustnost dovolání. Dle stěžovatelky přitom jde o podstatný, resp. zásadní důkaz k otázce výše obvyklé odměny.
8. Současně stěžovatelka namítla tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Ten podle jejího tvrzení vznikl tak, že vrchní soud dovodil výši obvyklé odměny mj. odkazem na nabídku obchodní společnosti NAVIGA 4, s. r. o., ze dne 1. 8. 2012, přičemž přehlédl, že odměna mandatáře v této nabídce se skládá nejen z tzv. flat fee, ale také z success fee v procentuální výši z výše přidělené dotace. Dle stěžovatelky tento důkaz naopak podporuje její tvrzení.
9. Vrchní soud, jak stěžovatelka dále uvádí, navíc ani nerespektoval právní názor Nejvyššího soudu, neboť pouze formálně zaměnil pojem "nejnižší možné náklady" a "cena obvyklá", načež vydal obsahově i "textačně" stejné rozhodnutí. Nejvyšší soud pak tuto skutečnost v dovolacím řízení bez dalšího aproboval.
III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
10. Soudce zpravodaj postupem podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
11. Nejvyšší soud uvedl, že je přesvědčen, že dovolání odmítl v souladu se zákonem, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost.
12. Vrchní soud sdělil, že při určení sporné výše obvyklé ceny za práce provedené stěžovatelkou se z více protichůdných důkazů přiklonil k ceně vyžadované za shodnou činnost "stálým kooperantem" vedlejší účastnice, obchodní společností NAVIGA 4, s. r. o., kterýžto postup konvenuje zásadě volného hodnocení důkazů.
13. Vedlejší účastnice upozornila, že stěžovatelka vnímá Ústavní soud jako další soudní instanci, před kterou v zásadě toliko opakuje svou dosavadní argumentaci. Odmítla stěžovatelčinu námitku tzv. extrémního rozporu i nepřezkoumatelnosti rozhodnutí jako nedůvodnou. Konkrétně ke znaleckému posudku pak uvedla, že neodpovídá skutečnosti, že by se obecné soudy náležitě s tímto důkazem nevypořádaly, nadto tento posudek prý řešil otázku, která se nakonec ukázala být neaktuální. Znalec se totiž vyjádřil k výši plnění za stavu, kdy na ně stěžovatelce žádný nárok nevznikl, takže dle vedlejší účastnice má jít o bezpředmětný důkaz. Navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a dále požádala, aby stěžovatelce uložil povinnost uhradit jí náklady řízení o ústavní stížnosti.
IV. Stěžovatelčina replika
14. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k replice. K vyjádření Nejvyššího soudu sdělila, že neobsahuje žádnou argumentaci, a že i ona proto odkazuje na to, co uvedla v ústavní stížnosti.
15. Jde-li o vyjádření vrchního soudu, stěžovatelka zopakovala svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti a dále znovu poukázala na to, že obvyklá výše success fee leží v intervalu do 2,5 do 7,5 % se střední hodnotou obvyklé odměny ve výši 4,54 %, přičemž upozornila, že vrchní soud neuvedl, jaké protichůdné důkazy měl hodnotit, a že v řízení žádné protichůdné důkazy nebyly provedeny. Důkaz nabídkou společnosti NAVIGA 4, s. r. o., má naopak potvrzovat závěry zmíněného znaleckého posudku.
16. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka uvedla, že není pravda, že by znalecký posudek řešil neaktuální otázku, naopak jde o důkaz, který otázku výše obvyklé ceny výslovně posuzuje. K návrhu na náhradu nákladů řízení uvedla, že zde žádné zvláštní důvody jejího přiznání nejsou, a tudíž i kdyby nebyla se svou ústavní stížností úspěšná, předpoklady pro její přiznání by naplněny nebyly.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
VI. Posouzení důvodnost ústavní stížnosti
18. Ústavní soud jakožto orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. Proto Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku zcela opomněl důkaz znaleckým posudkem Ing. Jiřího Zdražila, který v řízení předložila, a že zhodnotil nabídku obchodní společnosti NAVIGA 4, s. r. o., zcela vadně, takže vznikl tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými. Jak patrno ze soudního spisu, stěžovatelka již v řízení před soudem prvního stupně argumentovala tím, že za zpracování projektové žádosti jí náleží odměna, která se skládá z tzv. flat fee (paušální odměna), tj. vlastní odměny za zpracování projektové žádosti, a dále z tzv. success fee (odměna za úspěšnost), tj. provizní odměny z konečné výše přidělené dotace (viz např. č. l. 114 a násl., č. l. 162 a násl. soudního spisu). Krajský soud se touto argumentací nezabýval, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelce žádný nárok na odměnu nevznikl, protože mezi účastnicemi soudního řízení nebyla uzavřena mandátní smlouva.
20. V (pořadí prvním) odvolacím řízení stěžovatelka tuto svou argumentaci zopakovala, a to v souvislosti s tvrzením, že nevznikl-li jí nárok z titulu mandátní smlouvy, pak jí (s ohledem na §571 obchodního zákoníku) vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši, jež odpovídá ceně obvyklé (viz odvolání na č. l. 180, replika na č. l. 231). K otázce výše tzv. obvyklé ceny, včetně otázky, zda je třeba do ní zahrnout i tzv. success fee, pak stěžovatelka předložila znalecký posudek Ing. Jana Zdražila (na č. l. 197), který vrchní soud na jednání dne 6. 10. 2015 jako důkaz provedl (viz č. l. 235). Ve svém rozsudku pak vyšel z toho, že rozhodná je taková částka peněžité náhrady (§458 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), která odpovídá nejnižším nákladům, které by vedlejší účastnice musela v daném místě a čase vynaložit za dosažení stejného plnění, načež dospěl k závěru, že to, co vedlejší účastnice stěžovatelce uhradila, odpovídá ceně vyžadované za shodnou činnost obchodní společností NAVIGA 4, s. r. o. Se stěžovatelčinou argumentací se přitom v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal a zmíněný znalecký posudek zcela opomenul.
21. Poté byl tento rozsudek dovolacím soudem zrušen, a to z důvodu, že postup, na jehož základě dospěl vrchní soud k výši bezdůvodného obohacení, byl chybný a že hodnotu nabytého nepeněžitého prospěchu odráží tzv. cena obvyklá, tj. cena, kterou by v daném místě a čase musel obohacený vynaložit na získání téhož (resp. srovnatelného) plnění.
22. V pořadí druhém odvolacím řízení stěžovatelka zopakovala svou argumentaci ke struktuře a z toho plynoucí výši ceny obvyklé, navíc reagovala na hodnocení výše uvedeného listinného důkazu nabídkou obchodní společnosti NAVIGA 4, s. r. o., když upozornila, že i v této nabídce je odměna složena z flat fee a success fee (viz replika na č. l. 293). V napadeném rozsudku vrchní soud pak jen zopakoval, že částka již uhrazená vedlejší účastnicí odpovídá ceně obvyklé, a tento svůj závěr znovu (a bez dalšího) opřel o nabídku obchodní společnosti NAVIGA 4, s. r. o. Na stěžovatelčinu argumentaci (a současně námitku) opět nijak nereagoval a jí předložený důkaz výše zmíněným znaleckým posudkem ve svém rozsudku zcela opomenul.
23. Z uvedeného se podává, že stěžovatelka v soudním řízení tvrdila, že částka uhrazená vedlejší účastnicí nepředstavuje "cenu obvyklou", neboť neobsahuje také tzv. success fee, a k tomuto svému tvrzení předložila jako důkaz zmíněný znalecký posudek, přičemž se odvolala i na důkaz zmíněnou nabídkou obchodní společnosti NAVIGA 4, s. r. o. Vrchní soud se však tímto tvrzením vůbec nezabýval, ač šlo o tvrzení, které lze stěží označit za zjevně irelevantní či nepřípadné, a k němu se vážící důkaz, který v řízení provedl, nijak ve svém rozsudku nezhodnotil.
24. Z kautel řádného procesu přitom plyne (mj.) právo účastníků v soudním řízení skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, s čímž koresponduje povinnost obecných soudů se s touto argumentací náležitě (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) vypořádat [viz např. nálezy ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33) a ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 563/03 (N 71/33 SbNU 209)], jakož i povinnost v případě, že na základě takového návrhu určitý důkaz provede, jej zhodnotit způsobem odpovídajícím zásadě volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. [viz např. nález ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96 (N 131/6 SbNU 461)] a příslušné úvahy alespoň stručně vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. [viz např. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431) a ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Neučiní-li tak, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní (kvalifikovanou) vadou v podobě "opomenutých důkazů", resp. způsobí, že jeho rozhodnutí bude "nepřezkoumatelné", kterážto skutečnost signalizuje přítomnost libovůle v soudním rozhodování. I když rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům účastníků nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Neučiní-li tak obecný soud, zatíží své rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů a zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny, především pak v čl. 36 odst. 1 Listiny [ustálená judikatura Ústavního soudu - nejnověji srov. např. nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 (N 38/84 SbNU 439) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takovéto pochybení pak zpravidla zakládá i porušení ústavně zaručeného základního práva na řádný proces, přičemž v souzené věci nebylo zjištěno nic, co by výjimku z tohoto pravidla odůvodňovalo.
25. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavnímu soudu nezbylo než podle §82 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu uzavřít, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a toto rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.
26. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud porušení ústavnosti v tomto případě neshledal, ovšem vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nyní ztratilo svůj právní podklad, nezbylo než - z důvodu právní jistoty (a také proto, že jím bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení, ač dané soudní řízení bude dále pokračovat) - rovněž přistoupit k jeho zrušení.
27. Takto Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť od něho nebylo možné očekávat další objasnění věci (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
28. S ohledem na výsledek řízení nebylo možné vedlejší účastnici přiznat náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), jak ve svém vyjádření požadovala.