ECLI:CZ:US:2018:4.US.1894.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1894/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 č. j. 30 Cdo 5496/2017-225 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017 č. j. 24 Co 181/2017-188, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti 1. Okresního státního zastupitelství Praha-západ, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, 2. I. S. a 3. nezletilého E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 30. 5. 2018 se O. S. (dále též jen "opatrovník" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými v řízení o návrhu Okresního státního zastupitelství Praha-západ na omezení svéprávnosti a opatrovnictví I. S. (dále též "posuzovaná"), bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 22 P 1/2018, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 20. 1. 2017 rozsudkem č. j. 22 Nc 1707/2016-151 okresní soud omezil I. S. ve svéprávnosti v majetkové oblasti tak, že posuzovaná je schopna jednat samostatně jen v běžných záležitostech každodenního života, ve výroku blíže specifikovaných (výrok I), a výrokem II jmenoval opatrovníkem posuzované O. S. v rozsahu, v němž byla posuzovaná omezena ve svéprávnosti.
Dne 15. 6. 2017 rozsudkem č. j. 24 Co 181/2017-188 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání posuzované a opatrovníka změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I a II tak, že opatrovníkem posuzované jmenoval O. S., vymezil rozsah oprávnění a povinnosti opatrovníka zastupovat posuzovanou, a opatrovníku uložil povinnost podávat soudu zprávu v situacích ve výroku specifikovaných (výrok I). Odvolací soud dospěl k názoru, že není důvodné posuzovanou výslovně omezovat ve svéprávnosti, nýbrž je možné realizovat subsidiární opatření, které může minimalizovat rizika hrozící z právních jednání posuzované pod vlivem duševní poruchy. V případě posuzované jde o situaci předpokládanou §465 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."). Odvolací soud uzavřel, že jde-li o člověka s duševní poruchou, který neučiní návrh na jmenování opatrovníka dle §469 o. z., neznamená to, že takovému člověku nelze jmenovat opatrovníka podle §465 o. z., i bez návrhu, a přijmout tak dle §39 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s.") mírnější a méně omezující opatření, namísto omezení svéprávnosti Jde-li o řízení o svéprávnost, v němž je aplikován §39 z. ř. s., rozhodnutí o jmenování opatrovníka je v takovém řízení rozhodnutím o věci samé, kterým se končí řízení o svéprávnosti, jež vyžaduje formu rozsudku. Odvolací soud konstatoval, že znaleckým dokazováním bylo vyloučeno, že by posuzovaná aktuálně trpěla Klein-Levinovým syndromem; nelze vyloučit, že v minulosti tímto syndromem posuzovaná trpěla, v současnosti jím však netrpí. Odvolací soud také konstatoval, že posuzovaná souhlasí s ustanovením O. S. opatrovníkem, a že se jmenováním opatrovníkem souhlasí i O. S.
Dne 21. 2. 2018 usnesením č. j. 30 Cdo 5496/2017-225 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání opatrovníka proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2017 č. j. 24 Co 181/2017-188 odmítl (výrok I). Opatrovník v dovolání tvrdil, že soudy při zjišťování zdravotního stavu posuzované dostatečně nevzaly v úvahu dřívější diagnózu posuzované, a to, že u ní byl v minulosti zjištěn Klein-Levinův syndrom, tj. spánková porucha. Soudy podle opatrovníka pochybily tím, že nenařídily znalecké zkoumání z oboru spánkové neurologie, které by zjistilo, zda spánkový syndrom u posuzované definitivně vymizel. Dovolací soud konstatoval, že opatrovník v dovolání přípustnost dovolání nijak kvalifikovaným způsobem nevymezil a dovolání tak nesplňuje náležitosti stanovené procesním předpisem. Pro úplnost dovolací soud připomenul, že v daném řízení se odvolací soud zabýval aktuálním stavem posuzované a v souladu s konkrétními skutkovými zjištěními dospěl k závěru, že v současné situaci je posuzovaná schopna samostatného života, aniž by jí hrozila závažná újma. Dovolací soud zdůraznil, že odvolací soud návrh na vypracování nového znaleckého posudku z oboru spánkové neurologie neshledal opodstatněným, neboť posuzovaná spánkovým syndromem již léta netrpí a tento důkaz je tak v současné situaci nadbytečný. Závěrem dovolací soud konstatoval, že opatrovník nesouhlasí se závěry soudu učiněnými po provedeném dokazování. S právním posouzením nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno ústavně garantované právo posuzované (kterou označil jako "stěžovatelku") na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský i dovolací soud podle názoru stěžovatele "hodnotil stav posuzované převážně na základě znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Proto nikdy za žádných okolností nemohl uzavřít, že posuzovaná spánkovým syndromem již léta netrpí, když neměl k dispozici znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, nejlépe se zvláštní specializací na spánkové nemoci, příp. lékařskou zprávou příslušného specialisty." Takovéto hodnocení důkazů podle stěžovatele nelze akceptovat.
Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že při posuzování obsahových náležitostí jeho dovolání dovolací soud posuzoval přepjatě formalisticky a dovolání odmítl jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně; poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16.
Stěžovatel považuje i nadále za opodstatněné, aby v zájmu ochrany posuzované bylo provedeno zkoumání jejího zdravotního stavu v oblasti spánkové neurologie.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především neakceptoval tvrzení stěžovatele, že napadené odmítavé usnesení dovolacího soudu je důsledkem přepjatě formalistického posouzení obsahových náležitostí jím podaného dovolání. Ústavní soud naopak konstatuje, že odůvodnění tohoto usnesení v souladu s požadavky spravedlivého procesu dostatečně a jasně uvádí důvody, na nichž bylo založeno. Ústavní soud podotýká, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání dovolacím soudem nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup dovolacího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale spíše posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno, k čemuž v projednávaném případě nepochybně došlo.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost pouhým opakováním tvrzení, s nímž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal, zejména pokud jde o otázku, zda posuzovaná i v současnosti trpí Klein-Levinovým syndromem či nikoliv, na což poukázal i dovolací soud v odůvodněné svého napadeného rozhodnutí. Ústavní soud pokládá závěry odvolacího soudu za ústavně konformní.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces vadným postupem při dokazování resp. nesprávným právním posouzením věci, Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu