ECLI:CZ:US:2018:4.US.1933.18.1
sp. zn. IV. ÚS 1933/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Ilony Waldmanové a b) Romana Konceviče, obou zastoupených JUDr. Janem Fuchsem, advokátem, sídlem Osadní 324/12a, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. března 2018 č. j. 28 C 73/2017-98, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníka řízení, a 1) Duna Layth Abdukareen a 2) Suad Al-Hamooda, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdili, že jím bylo porušeno jejich právo na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména, jakož i soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), k žalobě vedlejších účastnic na zaplacení částky 10 000 Kč, uložil stěžovatelům (jako žalovaným) zaplatit společně a nerozdílně každé z vedlejších účastnic částku 3 750 Kč, ve zbývající části žalobu zamítl a stěžovatelům uložil společně a nerozdílně zaplatit vedlejším účastnicím náklady řízení ve výši 7 250 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že vedlejším účastnicím (jako nájemkyním) vznikl vůči stěžovatelům (jako pronajímatelům) po skončení nájmu bytu nárok na vrácení části jimi zaplacené peněžité jistoty, a to v částce 7 500 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
3. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že vedlejší účastnice zaplatily peněžitou jistotu ve výši 20 000 Kč, po skončení nájmu byla v bytě zjištěna škoda, jejíž výše činila 12 418 Kč. A protože vedlejším účastnicím již vrátili částku 12 500 Kč, z níž 2 500 Kč mělo představovat platbu předchozímu nájemci, panu Abdulkareemu, který vedlejší účastnice zastupoval, stěžovatelům vznikla pohledávka v částce 2 418 Kč. Vedlejší účastnice však podaly žalobu, kterou se v daném soudním řízení domáhaly zaplacení částky 10 000 Kč. Obvodní soud pak vyšel z potvrzení podepsaného stěžovatelkou, že byt byl předán bez závad, a žalobě vyhověl, to však jen co do částky celkem 7 500 Kč, neboť měl za to, že stěžovatelé vrátili vedlejším účastnicím částku 12 500 Kč.
4. Následně stěžovatelé upozornili, že k převzetí bytu došlo v důsledku nátlaku pana Abdulkareema, a namítli, že obvodní soud neprovedl jimi navržené důkazy, že nehodnotil otázku zmocnění pana Abdulkareema, že ten ve své svědecké výpovědi připustil, že se v bytě po jeho předání vyskytovaly závady, nezabýval se otázkou svobody vůle stěžovatelky, kdy z videonahrávky je zřejmé, že se tohoto svědka bojí, ani otázkou, kdy byla tato nahrávka pořízena, a že jmenovaný nebyl "obyčejný svědek", neboť jednal za vedlejší účastnice a měl zájem na výsledku sporu. Následně stěžovatelé vyvodili, že jim v řízení nebyla poskytnuta dostatečná ochrana a že v důsledku "překvapivé interpretace" byla zpochybněna jejich lidská důstojnost, přičemž namítli, že obvodní soud opomněl jimi navržené důkazy a že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. v daném případě žádný k dispozici neměli; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí proti soudnímu rozhodnutí, kterým jim bylo uloženo zaplatit vedlejším účastnicím společně a nerozdílně částku 7 500 Kč a náklady řízení. S ohledem na výši částky, o kterou měl být napadeným soudním rozhodnutím každý z nich zkrácen, je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, kterou lze po právní stránce označit za "bagatelní" [srov. §202 odst. 2 a §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
9. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tzv. bagatelnost věci zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Stěžovatelé v tomto směru žádnou relevantní argumentaci nepředestřeli, a to ani z hlediska kvantitativního, ani kvalitativního. V ústavní stížnosti především vyjádřili nesouhlas s hodnocením provedených důkazů obvodním soudem, jakož i s tím, že tento soud neprovedl jimi navržené důkazy, a to v situaci, kdy na jednání dne 29. 3. 2018 o daném návrhu rozhodl a zdůvodnil, proč mu nevyhověl (tedy že další dokazování již považuje za nadbytečné, což je z hlediska ústavnosti důvod akceptovatelný). Jak přitom plyne z judikatury Ústavního soudu, za relevantní by mohly být považovány takové vady, v jejichž důsledku nastává kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces, tj. kdy dojde k porušení procesních principů, jež jsou pro vedení řízení skutečně stěžejními [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 1975/11 a ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1367/13]. O takový případ však v souzené věci nejde.
11. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu