ECLI:CZ:US:2018:4.US.194.18.1
sp. zn. IV. ÚS 194/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Vazební věznice P. O. BOX 5, 140 57 Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Zlatnická 1582/10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2017 č. j. 55 Co 310/2017-62 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. července 2017 č. j. 22 C 204/2015-53, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 15. 1. 2018, a po výzvě k odstranění vad návrhu ze dne 5. 3. 2018. doplněné o požadované náležitosti dne 8. 3. 2018, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), na rovnost stran, resp. rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky). V rámci práva na spravedlivý proces stěžovatel namítá rovněž porušení zásady právní jistoty, resp. práva na legitimní očekávání, které patří ke znakům spravedlivého procesu.
II.
Jak se zjišťuje z přiložených listin, žalobce se podanou žalobou po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 6 251,90 EUR. Tato žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 7. 2015 č. j. 22 C 204/2015-21 zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017 č. j. 55 Co 430/2016-42 bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání a současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal s odůvodněním, že u žalobce neshledal splnění podmínek odůvodňujících osvobození od soudních poplatků a současně nemohl proto vyhovět ani s tím spojenému návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů. Důvody pro nevyhovění žádosti shledal soud prvního stupně ve skutečnosti, že ačkoli je žalobce ve výkonu trestu za spáchání zvlášť závažného zločinu, neuvedl žádná zdravotní omezení, která by mu bránila v tom, aby ve věznici byl pracovně zařazen a opatřil si tak finanční prostředky prací, přičemž jen skutečnost, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody a není zde výdělečně činný, nemůže odůvodnit závěr, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Vzhledem k tomu, že žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a současně nebyla naplněna podmínka, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování (bránění) práva, prvoinstanční soud zamítl žalobcovu žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně poukázal v této souvislosti na více jak 100 žalob a stížností, které byly z valné většiny neúspěšné, přičemž v usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2791/2008 i Ústavní soud k tomuto datu evidoval 60 návrhů téhož žalobce.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2017 č. j. 55 Co 310/2017-62 k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a jeho počínání v mnoha případech lze označit jako sudičské.
III.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti polemizuje se závěry soudů obou stupňů o nesplnění podmínek osvobození od soudních poplatků a namítá, že se nachází ve věznici, kde nemá možnost pracovat. Namítá, že další důvod, jakým má být zjevně svévolné a bezúčelné uplatňování práva, je v napadených rozhodnutích uveden pouze povšechně, s odkazem na počet jeho návrhů a stížností, z nichž většina byla neúspěšná a není konkretizován ve vztahu k předmětné věci. V této souvislosti poukázal stěžovatel na závěry, vyplývající v otázce zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2803/14, které prý však v projednávané věci nebyly splněny. Oběma soudům stěžovatel vytýká, že interpretovaly ustanovení §138 o. s. ř. v rozporu s principy spravedlnosti a rovnosti účastníků řízení a porušily tak i právo stěžovatele na právní jistotu a na legitimní očekávání.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala, po jejím doplnění, veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že o obdobných návrzích téhož stěžovatele, které se týkají nepřiznání osvobození od soudních poplatků, resp. nepřiznání zástupce z řad advokátů, rozhodoval již v řadě případů (k tomu viz např. usnesení ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 4086/17, ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3507/17, ze dne 10. 11. 2017 sp. zn. II. ÚS 988/17 nebo ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 2899/17, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz a řada dalších). Závěry v nich uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Podle §138 o. s. ř., může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V nyní projednávané věci dospěly obecné soudy k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť se podle jejich názoru, mimo jiné, jednalo právě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2006 sp. zn. IV. ÚS 541/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 43, nález č. 216, str. 405 a násl., nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný tamtéž, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl.).
Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru logicky zdůvodnily. Ústavní soud je toho názoru, že hodnocení provedené obecnými soudy je i z tohoto hlediska možno považovat za přiléhavé a ústavně konformní. V této souvislosti je rovněž třeba podotknout, že byla-li důvodem pro zamítnutí stěžovatelova návrhu na osvobození od soudních poplatků skutečnost, že se z jeho strany jednalo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, postrádá argumentace ohledně nesprávnosti (resp. neúplnosti) skutkových zjištění, vážících se k jeho osobním a majetkovým poměrům, na významu.
Jelikož Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu