ECLI:CZ:US:2018:4.US.1951.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1951/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty úpadce Moravia Banky, a.s. v likvidaci, se sídlem Palackého 133, Frýdek -Místek, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou se sídlem Bohumínská 788/61, Ostrava-Slezská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2010 č. j. 32 Cm 195/2009-29, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2011 č. j. 6 Cmo 89/2010-73, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014 č. j. 29 Cdo 263/2012-151, dále proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 8. 2014 č. j. 6 Cmo 89/2010-168 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 836/2015-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 20. 5. 2010 č. j. 32 Cm 198/2009-29 - ve věci dvou žalobců (z nichž jedním je Ing. Pavel Bednařík, dále jen "stěžovatel") proti žalovanému Mgr. Lukáši Raidovi (správci konkursní podstaty úpadce Union banky, a.s. v likvidaci; dále jen "žalovaný"), o zaplacení částky 25 881 058 Kč s příslušenstvím - návrh zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem ze dne 19. 7. 2011 č. j. 6 Cmo 89/2010-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně a v části, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit další úroky z prodlení z žalované částky až do výše 16 % ročně, žalobu zamítl (výrok I.) a dále ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení a odvolacího řízení žalobcům ze strany žalovaných v celkové výši 28 385 Kč. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 23. 1. 2014 č. j. 29 Cdo 263/2012-151 rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 7. 2011 č. j. 6 Cmo 89/2010-73 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci (druhým) napadeným rozsudkem ze dne 28. 8. 2014 č. j. 6 Cmo 89/2010-168 potvrdil rozsudek krajského soudu (výrok I.) a dále rozhodl, že oba žalobci jsou povinní společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku 426 077 Kč (výrok II.). Odvolací soud - jsa vázán právním názorem dovolacího soudu uvedeným v citovaném kasačním rozsudku a vycházeje ze skutkových závěrů učiněných krajským soudem - uzavřel, že žalobci nemohli být ve sporu úspěšní, neboť úpadce uskutečnil právo předstihu (srov. §513 o. z.) předtím, než soud prohlásil konkurs na jeho majetek podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, (dále jen "zákon č. 328/1991 Sb."). Žalobcům proto zůstalo zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadce jako vázanou na podmínku (srov. §20 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb.) spočívající v tom, že úpadce pohledávku vymůže do konkursní podstaty. Vrchní soud současně připomněl, že ani v tomto případě nemají úpadcovi spoluvěřitelé vůči úpadci z tohoto titulu pohledávku za podstatou (§31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.) nebo vylučovací nárok ve smyslu §19 citovaného zákona.
Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 836/2015-187 dovolání žalobců podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost (výrok I.) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč (výrok II.). Připomněl, že povahou žalobci tvrzené pohledávky se podrobně zabýval nejen v předchozím (výše citovaném) kasačním rozsudku, nýbrž také v kasačních rozsudcích sp. zn. 29 Cdo 1702/2010, 29 Cdo 663/2012, 29 Cdo 786/2012, 29 Cdo 1788/2012, jakož i v usneseních sp. zn. 29 Cdo 3151/2013, 29 Cdo 2575/2013, 29 Cdo 2577/2013 a 29 Cdo 5019/2015. Dovolací soud zdůraznil, že na závěrech tam formulovaných nemá důvod cokoliv změnit, a to ani na základě argumentace obsažené v dovolání. Nejvyšší soud konečně poukázal na objektivní nepřípustnost dovolání ve vztahu k nákladům řízení (srov. usnesení sp. zn. 29 Odo 874/2001) a také v této části dovolání odmítl.
Stěžovatel v prvé řadě podrobně uvedl dosavadní průběh řízení, skutkový stav a jeho vývoj a dále se zaměřil na rozhodnutí soudů týkající se náhrady nákladů řízení; z nich především na to, že vrchní soud rozhodoval v této souvislosti z hlediska přiznaných nákladů nespravedlivě, čímž porušil právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Uplatnění jeho kasační pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip omezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry civilních soudů a k jeho argumentaci lze uvést, že bez jakékoliv hlubší ústavněprávní úvahy pouze stručněji opakuje námitky, s nimiž se soudy již dostatečně vypořádaly v předchozím průběhu řízení. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že jejich závěry je možné považovat za náležitě a přesvědčivě odůvodněné. Nelze v nich spatřovat svévoli, nespravedlnost nebo jakýkoliv jiný exces, s nímž by bylo možné spojit závěr o porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Soudy se na aplikaci §513 obč. zák. ve stěžovatelově věci shodly a svůj názor v napadených rozhodnutích odůvodnily. Ústavní soud neshledal nesoulad extrémního charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle. Ústavní soud v těchto souvislostech neopomíjí ani již dovolacím soudem přiléhavě připomínanou judikaturu (týkající se kasačních rozsudků i odmítacích usnesení) a argumentaci v nich uvedenou, jež obstála i v dotčených usneseních Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 3957/13, IV. ÚS 1886/14, III. ÚS 1885/14 a II. ÚS 2438/16). Stěžovatelovu ústavní stížnost proto hodnotí jako nesouhlasnou polemiku, která však není způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat.
Ústavní soud současně připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná; tento důvod ostatně nelze neuvést také ve vztahu ke stěžovatelem připomínanému rozhodnutí dovolacího soudu o náhradě nákladů řízení před vrchním soudem.
Ústavní soud konečně ve vztahu k napadeným (prvním) rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě konstatuje, že se jedná o rozhodnutí ve fázi neskončeného řízení. V této souvislosti nelze pominout subsidiární povahu ústavní stížnosti. Ústavní soud tak nemůže přezkoumávat "mezitímní" rozhodnutí, která byla v průběhu dalšího řízení následujícími rozhodnutími nahrazena nebo překonána, protože měla buď toliko kasační charakter, nebo byla zrušena či změněna. Ryze technicky chápáno se má za to, že stěžovatel ve vztahu k těmto (původním) rozhodnutím nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 655/16, IV. ÚS 3894/16 nebo IV. ÚS 2033/17). Proto ve vztahu k citovaným rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl také jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu