ECLI:CZ:US:2018:4.US.2003.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2003/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Černoškové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem se sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. března 2018 č. j. 12 C 186/2017-147, za účasti Okresního soudu v Příbrami, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2018, stěžovatelka podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení označeného rozsudku s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelka spatřovala zásah do jejích ústavně zaručených práv zejména v tom, že Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") její žalobu proti žalované (SAPP-obchod, s. r. o.) o zaplacení 5 360 Kč zamítl a uložil jí nahradit žalované náklady řízení. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívá v absenci odůvodnění rozhodnutí v rozporu s §157 o. s. ř., kdy se okresní soud naprosto nevypořádal s námitkami stěžovatelky a stejně tak neprovedl navržené důkazy (aniž by soud tento svůj postup jakkoli odůvodnil). Okresní soud nesprávně posoudil nárok stěžovatelky na vrácení zálohy 5 000 Kč za zakoupený sporák, přestože listinnými důkazy prokázala zaplacení celé ceny 12 990 Kč i zálohy 5 000 Kč. Dále požadovala po žalované vrácení poplatku za zapojení sporáku ve výši 360 Kč, neboť žalovaná inzerovala na internetových stránkách zapojení sporáku zdarma.
3. Řízení před okresním soudem nebylo vedeno spravedlivě, podmínky řízení byly porušeny tím, že okresní soud připustil, aby žalovaná byla zastoupena na základě vadné plné moci. Okresní soud nereagoval na námitky, které vznesla stěžovatelka a jednostranně uvěřil tvrzení svědka Šefla, zaměstnance žalované, že nevybral podruhé zálohu od stěžovatelky, ačkoli toto tvrzení žalovaná jednoznačně vyloučila vyhotoveným daňovým dokladem, který svědčí o pravém opaku a který stěžovatelka užila k prokázání svých tvrzení.
4. Stěžovatelka poukázala na extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry okresního soudu, argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby rozhodnutí napadené ústavní stížností bylo zrušeno.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů.
8. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého, pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkumné řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. Úmluvy, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe jde například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal a z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí řádně zabýval. Okresní soud dospěl k závěru dle zjištěného skutkového stavu, že žaloba o vydání bezdůvodného obohacení nebyla podána důvodně. Výpovědí svědků (montéra Milana Šefla, prodavače Daniela Vojíře, účetní Lenky Vackové, jednatele Josefa Kubaty) bylo prokázáno, že stěžovatelka byla informována o tom, že montáž sporáku přesahující půl hodiny se platí a dále i použitý elektromateriál. Bratr stěžovatelky Mgr. Marek Černošek se dostavil do prodejny a požadoval vrátit 360 Kč, tedy peníze za montáž (celkem s materiálem stěžovatelka zaplatila 505 Kč), a chtěl dopsat na fakturu předmět prodeje. Svědci prokázali, že bratr stěžovatelky při reklamaci ceny montáže nepožadoval vrátit zaplacenou zálohu 5 000 Kč. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by zaplatila oproti dohodnuté ceně za zboží více a její výpověď okresní soud vyhodnotil jako nevěrohodnou. Okresní soud své rozhodnutí náležitě odůvodnil v souladu s §157 o. s. ř. a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatelka neuvádí nic, co by její spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem a vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
11. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
12. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu