ECLI:CZ:US:2018:4.US.2177.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2177/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Pavla Horáka, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2018, č. j. 25 Cdo 291/2017-819, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 10 Co 493/2013-657, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Josefa Joneše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích v pořadí již čtvrtým rozsudkem ze dne 25. 1. 2013, č. j. 12 C 426/97-508, uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 396 500 Kč s 18% úroky z prodlení od 15. 10. 1997 do zaplacení, žalobu ohledně 90 011 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Nalézací soud dospěl k závěru, že se stěžovatel bezdůvodně obohatil odcizením autobusu a jeho prodejem, a proto mu uložil povinnost uhradit jeho hodnotu spolu s příslušenstvím.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 10 Co 493/2013-657, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o platební povinnosti stěžovatele, zamítl žalobu co do úroků z prodlení z částky 396 500 Kč od 15. 11. 1997 do 9. 12. 1997, rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a zároveň uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení 17 681 Kč. Odvolací soud byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu uvedeným v kasačním rozsudku ze dne 31. 3. 2015, č. j. 25 Cdo 4986/2014, a dospěl k závěru, že nárok vedlejšího účastníka je důvodný. V otázce úroků z prodlení odvolací soud uvedl, že náležejí vedlejšímu účastníkovi ode dne následujícím po dni, kdy byl stěžovatel vyzván k plnění, což byl den po doručení žaloby (10. 12. 1997). Nařízení vlády č. 142/1994 Sb. stanovilo výši úroků z prodlení 26 %, vedlejší účastník však požadoval jen úroky 18 %.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 25 Cdo 291/2017-819, odmítl dovolání stěžovatele i vedlejšího účastníka jako nepřípustná a rozhodl o nákladech řízení. Podle dovolacího soudu se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a některé vznesené otázky nebyly otázkami právními.
Proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatel brání obsáhlou ústavní stížností podanou dne 25. 6. 2018 a navrhuje jejich zrušení. Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "úmluva").
Stěžovatel opakuje argumentaci vznesenou již v řízení před obecnými soudu, se kterou měli účastníci řízení možnost se seznámit, zejména namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav v rozporu s §132 o. s. ř., neboť nehodnotily důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a nevypořádaly se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo. Napadená rozhodnutí nejsou podle stěžovatele řádně odůvodněna a právní závěry obecných soudů nemají oporu v provedeném dokazování. Vedlejší účastník neměl nárok na zaplacení jakékoliv částky s ohledem na uzavřenou a plněnou dohodu účastníků řízení; soudem stanovené úroky z prodlení převyšují téměř čtyřikrát jistinu, což odpovídá nepřiměřenému zisku. Stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem Nejvyššího soudu ohledně doby splatnosti závazku, jejíž počátek stanovil jako den následující po dni, kdy byl stěžovatel jakožto dlužník vyzván k plnění.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti; žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu nebo zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušných právních institutů a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily ústavně konformním způsobem, provedly dostatečná skutková zjištění a z nich vyvodily logické právní závěry. Dovolací soud adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k předloženým právním otázkám, které již byly řešeny v jeho judikatuře, a rovněž poukázal na další vznesené otázky, jež nejsou svým charakterem otázkami právními, a správně dospěl k závěru o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání.
Stěžovatelova argumentace má především charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však v jejich rozhodnutích, zejména v rozsudku odvolacího soudu a usnesení dovolacího soudu, řádně odůvodněny a není úlohou Ústavního soudu nahrazovat jimi provedené posouzení hodnocením vlastním. Odvolací soud logicky vysvětlil důvody, které jej vedly k závěru o důvodnosti vzneseného nároku vedlejšího účastníka, a Nejvyšší soud v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací praxí dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání.
S ohledem na shora uvedené proto Ústavní soud dospěl k závěru, že postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu