ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.291.2017.1
sp. zn. 25 Cdo 291/2017-819
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobce: J. J. , zastoupený JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem Tylovo nábřeží 367, Hradec Králové, proti žalovanému: P. H. , zastoupený JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, o 396.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 12 C 426/97, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 10 Co 493/2013-657, takto:
I. Dovolání žalobce i žalovaného se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích (v pořadí čtvrtým) rozsudkem ze dne 25. 1. 2013, č. j. 12 C 426/97-508, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 396.500 Kč s 18% úrokem z prodlení od 15. 10. 1997 do zaplacení, žalobu ohledně částky 90.011 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce nesplnil povinnost uloženou mu vykonatelným soudním rozhodnutím, proto žalovaný jako oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. E 752/94. V soudní dražbě se nepodařilo prodat movité věci žalobce, včetně sepsaného autobusu zn. Karosa, oprávněný tedy souhlasil s převzetím dražených věcí. Protože dne 3. 3. 1995 žalobce po dohodě předal žalovanému 300.000 Kč na částečnou úhradu vymáhaného dluhu výměnou za vrácení autobusu, nebyl již autobus zahrnut do soupisu movitých věcí ze dne 10. 4. 1995, které měl žalovaný jako oprávněný převzít. Dne 19. 9. 1995 žalovaný bez právního důvodu autobus odvezl a prodal jej společnosti Vafel s. r. o. Dne 12. 5. 1998 bylo rozhodnuto o zastavení vykonávacího řízení vůči žalobci jako povinnému z důvodu uspokojení pohledávky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný se odcizením a prodejem autobusu bezdůvodně obohatil, a uložil mu uhradit jeho hodnotu, včetně úroků z prodlení vypočtených podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 10 Co 493/2013-657, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že co do úroků z prodlení z částky 396.500 Kč od 15. 11. 1997 do 9. 12. 1997 se žaloba zamítá, jinak jej ve výroku o platební povinnosti žalovaného potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů právo a České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává; na nákladech odvolacího řízení byla žalovanému uložena povinnost nahradit žalobci 17.681 Kč. Odvolací soud vyšel z právního názoru uvedeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4986/2014, kterým byl zrušen jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 3. 2014, č. j. 10 Co 493/2013-565, a posoudil nárok žalobce podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), jako nárok na náhradu škody v hodnotě autobusu, který byl žalobci žalovaným odcizen. Odvolací soud přiznal žalobci také úroky z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák. ode dne následujícího po dni, kdy byl žalovaný požádán o plnění, což je den po doručení žaloby (10. 12. 1997). Výše úroků z prodlení ve smyslu tehdy účinného nařízení vlády č. 142/1994 Sb. byla 26 %, žalobce však požadoval pouze 18% úrok. Ohledně nákladů řízení dospěl soud k závěru, že jsou dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., neboť přiznání náhrady kterémukoli účastníku by bylo v rozporu s dobrými mravy, a to zejména pro jejich nestandardní jednání v předcházejícím řízení. Shrnul, že oba účastníci mají srovnatelné majetkové poměry a na vzniklé situaci se podíleli stejnou měrou. V té souvislosti zdůraznil, že žalobce již v době po podání žaloby věděl, že autobus není v dispozici žalovaného, a mohl se tak domáhat jeho vydání po třetí osobě. Uvedl také, že na vzniku nejasností ohledně vlastnického práva se podílela i samotná exekuce, kdy autobus, sepsaný v soupisu věcí určených ke dražbě, se bez jeho vyloučení z výkonu rozhodnutí dostal zpět do dispozice žalobce. Teprve po jeho odcizení podal žalobce návrh na vyloučení autobusu z výkonu rozhodnutí, kdy Policii ČR tvrdil, že autobus je v majetku TJ Lokomotiva Trutnov a on ho má na leasing. Žalovaný pak TJ Lokomotivě Trutnov doplatil žalobcův nedoplatek za autobus a prodal jej třetí straně. Ve vztahu k tomuto odvolacímu řízení však odvolací soud již dovodil, že se §150 o. s. ř. neuplatní s ohledem citované zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu a stále se opakující argumentaci žalovaného.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud nesprávně nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že oba účastníci mají srovnatelné poměry, což neodpovídá skutečnosti; žalobce je starobním důchodcem, zatímco žalovaný je úspěšným podnikatelem. Má za to, že odvolací soud nesprávně aplikuje skutková tvrzení související s jinými řízeními mezi účastníky. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení zrušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání také žalovaný, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně úroků z prodlení, resp. že je zde otázka dovolacím soudem doposud neřešená. Namítá, že výše úroků z prodlení nejméně třikrát převyšuje jistinu, ačkoli to nebyl žalovaný, který by se podílel na průtazích v řízení. Výši úroků považuje za likvidační a v rozporu s dobrými mravy; k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dále vznáší námitku, že výše úroku z prodlení byla stanovena prováděcím předpisem, který byl v průběhu doby měněn v závislosti na ekonomické situaci a upozorňuje, že od roku 1998 se diskontní sazba výrazně změnila. Namítá rovněž, že se do prodlení nemohl dostat 10. 12. 1997, ale až 24. 6. 2004, neboť prodlení mělo nastat až prvým dnem následujícím po dni, kdy mělo dojít ke splatnosti jeho závazku pravomocným rozhodnutím soudu. Dále nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyhodnotil jím předložené důkazy, nesprávně posoudil dohodu o narovnání a neposuzoval jednotlivé právní úkony žalobce z hlediska dobrých mravů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části, ve které se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, zrušil, a aby stejně tak zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas a dovolatelé jsou zastoupeni advokáty ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobce ani žalovaného nejsou přípustná. Vzhledem k tomu, že nebyly dány důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, jehož se domáhal žalovaný, dovolací soud samostatným usnesením nerozhodoval.
Žalovaný vytýká odvolacímu soudu, že dostatečně nevyhodnotil skutkový stav, provedené důkazy nehodnotil v jejich vzájemné souvislosti a dopustil se pochybení při výkladu dohody o narovnání. Neformuluje však v této části svého dovolání žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud řešit. Ačkoliv jeho námitky reflektují vývoj vzájemných vztahů jeho a žalobce, není zřejmé, jaký mají konkrétní vliv na aktuálně posuzovanou věc, tj. na povinnost nahradit škodu způsobenou odcizením autobusu. Dovolání je přitom přípustné jen pro řešení otázek, na kterých napadené řízení závisí (§237 o. s. ř.), a dovolatel má povinnost v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. uvést právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání v této části navíc směřuje také proti skutkovým zjištěním, jejichž správnost nemůže být ze zákona předmětem dovolacího přezkumu (srov. §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, Soubor C 9712), to se týká především otázky existence a výše škody.
Žalovaný dále uvádí, že výše úroků, které byl zavázán žalobci zaplatit, je vzhledem k žalované částce nepřiměřená, rozsáhle popisuje vývoj a srovnání úrokových sazeb a odkazuje na institut dobrých mravů. Jeho argumenty však nejsou opřeny o konkrétní právní normy, žalovaný nespecifikuje, jaký právní předpis měl odvolací soud podle jeho názoru nesprávně vyložit, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovat. Judikatura citovaná žalovaným se týká obecných principů nebo je jen zdánlivě související [hovoří o odlišných institutech – o smluvených (nikoliv zákonných) úrocích z prodlení, popř. o smluvních pokutách]. Žalovaný sice nastiňuje otázku (údajně doposud neřešenou) „zda lze akceptovat povinnost žalovaného platit úroky z prodlení ve výši odpovídající úrokům z prodlení v prvý den následujícím po dni, kdy nastala splatnost závazku a jejich výše je stanovena prováděcím předpisem, který v průběhu doby byl měněn s ohledem na ekonomické změny“, tato otázka je však spíše otázkou politicko-právní či filozofickou, nežli otázkou výkladu konkrétní právní normy. Výše úroků byla vypočtena na základě zákonem předvídaného prováděcího předpisu a není podstatné, že se výše úrokové sazby s postupem času měnila (v tomto případě snižovala), neboť bylo rozhodnutím žalovaného dobrovolně neplnit a riskovat nárůst úroků z prodlení; ostatně smysl tohoto právního institutu (kromě kompenzace případné inflace) tkví též v tom, aby motivoval dlužníka zaplatit v co nejkratší době. Ačkoliv zákon počítá s možností soudní moderace náhrady škody či nepřiznání nároku (např. §450 nebo §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), je tento postup podmíněn důvody zvláštního zřetele hodnými, je však zásadně vyloučen tam, kde sám účastník, který se moderace (s odkazem na principy spravedlnosti a mravnosti) domáhá, nejednal v dobré víře či postupoval v rozporu s dobrými mravy či dokonce nezákonně. V situaci, kdy žalovaný svémocně řešil spor se žalobcem odcizením autobusu, tedy moderace pro jeho úmyslné jednání nemá místo. Za takové situace pak v souladu se zákonem i ustálenou soudní praxí odvolací soud k žádnému snížení úroku z prodlení nepřistoupil.
Žalovaný dále v dovolání zpochybňuje den, kdy se dostal do prodlení; má za to, že se do prodlení nemohl dostat dne 10. 12. 1997, ale „až asi 24. 6. 2004, kdy u jednání před Okresním soudem v Teplicích jeho právní zástupce v závěrečném návrhu uvádí, že již není možné vrácení předmětného autobusu, a proto navrhoval, aby soud rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci náhradu škody ve výši 450.000 Kč.“ Ani tato námitka neobstojí, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou, ze které vyplývá, že doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem ani určena rozhodnutím, a nebyla-li ani dohodnuta, nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění (§563 zákona č. 40/1964 Sb.). Osoba odpovědná za škodu se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byla poškozeným o plnění požádána, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, Soubor C 7825, nebo ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, Soubor C 3452). Tento závěr obdobně platí také pro bezdůvodné obohacení, neboť pro určení počátku prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení je rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení a uplynutí lhůty „bez zbytečného odkladu“ ode dne, kdy byl dlužník věřitelem o plnění požádán (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4835/2010). Je bez významu, že žalobce označil nárok pojatý do eventuálního petitu za bezdůvodné obohacení, protože jeho právní kvalifikací není soud vázán.
Ze všech těchto důvodů nelze dovodit splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaného ve smyslu §237 o. s. ř., a dovolací soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolacím námitkám žalobce proti výroku o náhradě nákladů řízení lze uvést, že aplikace §150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásadu úspěchu ve věci (zde byl úspěch žalobce jen částečný) v případě, že v řízení vyplynuly najevo důvody hodné zvláštního zřetele. Posuzují se veškeré okolnosti a poměry účastníků nejen na straně toho, kdo by měl podle zákona hradit náklady řízení, ale také na straně oprávněného účastníka. Závěr o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení musí být podložen zjištěním skutkových okolností, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by je měl hradit protistraně, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, Soubor C 13854, ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, Soubor C 14034, nebo ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 379/2014, Soubor C 14219). Ustanovení §150 o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných z hlediska aplikace §150 o. s. ř. mohou být dovolacímu přezkumu podrobovány, jen pokud je lze mít za zjevně nepřiměřené (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007).
Odvolací soud v posuzované věci podrobně zdůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností přistoupil k aplikaci §150 o. s. ř., pohyboval se při tom v prostoru vymezeném ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu a jeho závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Dovolací námitky, formulované velmi stručně a obecně, nepřinesly žádné informace ani argumenty, které by je vyvrátily, ostatně ani neobsahují odkaz na judikaturu, s níž by závěry odvolacího soudu měly být v rozporu. Tvrzení žalobce, že je starobním důchodcem, zatímco žalovaný úspěšným podnikatelem, samo o sobě nestačí pro přehodnocení závěrů odvolacího soudu, který ekonomickou situaci účastníků zvážil i vzhledem k tomu, že oba byli v plném rozsahu osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud navíc uvedl, že významný byl též nestandardní postup obou účastníků v řešení jejich sporů, který je patrný už z procesní stránky řízení v aktuální věci i v řízeních souvisejících.
Ani dovolání žalobce tedy předpoklady přípustnosti k dovolacímu přezkumu ve smyslu §237 o. s. ř. nenaplnilo, a dovolací soud je proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu