ECLI:CZ:US:2018:4.US.2203.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2203/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Ješkeho, zastoupeného Alexandrem Petričkem, advokátem, sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2018 č. j. 3 As 27/2017-19, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení rubrikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, když tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 12. 2016 č. j. 59 A 59/2015-82 odmítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 20. 8. 2015 č. j. OD 678/2015-2/280.9/Ca podle §37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu krajský soud uvedl, že žaloba neobsahovala řádný žalobní bod, neboť stěžovatel pouze uvedl, že v celém rozsahu napadá rozhodnutí vedlejšího účastníka. I přes výzvu soudu stěžovatel chybějící náležitosti žaloby v zákonné lhůtě pro její podání nedoplnil; pro tento nedostatek nebylo možno v řízení pokračovat.
3. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že tuto kasační stížnost zamítl. Vyšel přitom z nesporného skutkového stavu, že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo doručeno stěžovateli dne 21. 8. 2015, což je den, který určuje počátek běhu dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. Dne 26. 8. 2015 předal stěžovatel k poštovní přepravě žalobu (doručena byla krajskému soudu dne 27. 8. 2015), kterou napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka "v celém rozsahu", a současně požádal krajský soud o ustanovení zástupce z řad advokátů. Dnem 26. 8. 2015 se tedy běh lhůty zastavil [do jejího uplynutí přitom zbývalo 56 dní (27. 8. 2015 až 21. 10. 2015 včetně)]. Usnesením ze dne 23. 9. 2015 krajský soud stěžovateli přiznal osvobození od soudních poplatků a jako zástupce mu ustanovil advokáta (Alexandra Petrička). Usnesení nabylo právní moci dne 29. 9. 2015; tento den byl tedy rozhodující pro opětovný počátek běhu lhůty. Rozběhla-li se lhůta znovu po nabytí právní moci usnesení, tj. dne 30. 9. 2015, uplynula v úterý dne 24. 11. 2015. Doplnil-li tedy stěžovatel žalobu až dne 30. 11. 2015 elektronickým podáním, které bylo dne 1. 12. 2015 doplněno předložením písemného originálu, krajský soud jeho žalobu odmítl důvodně a zcela v souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018 č. j. 3 Azs 66/2017-31, jelikož neuplatní-li žalobce ve lhůtě pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu alespoň jeden žalobní bod tak, aby jeho žaloba byla projednatelná (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), soud žalobu odmítne podle §37 odst. 5 s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem správních soudů došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv. Správní soudy uvedly, že žaloba tak, jak byla jím samotným podána, v podstatě nebyla projednatelná, neboť nedostatečně konkretizoval skutková tvrzení a argumentaci. S tímto závěrem však v žádném případě stěžovatel nemůže souhlasit, když úsudek o takto podané žalobě si učinil krajský soud, aniž by uvedl, proč by nebylo možno projednat žalobu, kterou napadl celé rozhodnutí vedlejšího účastníka. Měl za to, že platí, že podání se posuzuje podle jeho obsahu. Za druhý důvod ústavní stížnosti považuje nesprávný postup soudů, pokud jde o běh lhůt. Stěžovatel je přesvědčen, že nelze směšovat lhůtu k podání samotné žaloby dle §72 odst. 1 s. ř. s. s lhůtou uvedenou v §37 odst. 5 s. ř. s. - a to již proto, že při rozhodování o osvobození od soudního poplatku či ustanovení zástupce by se lhůta mohla zúžit např. na jediný den. Lhůtu nelze stanovit s odkazem na ustanovení zákona, aniž by byla stanovena v počtu dní či týdnů apod., a to již proto, že nelze na účastníku požadovat, aby se "zbývajících" dní zákonné lhůty dopočítával. Pokud pak krajský soud v usnesení ze dne 23. 9. 2015 uvádí, že podle §37 odst. 8 s. ř. s. po dobu od podání žádosti o osvobození od soudního poplatku či ustanovení zástupce neběží lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení řízení, pak si toto ustanovení ve vztahu ke stěžovateli vykládá nesprávně, neboť tento tvrdí, že žalobu ve lhůtě podal. Soudem citovaná ustanovení soudního řádu správního nehovoří o možnosti žalobu odmítnout, není-li zároveň v zákonné lhůtě pro její podání doplněna. Z těchto důvodů se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
7. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka (nyní stěžovatele), a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale konstatuje, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
9. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší.
10. Ústavní soud po posouzení odůvodnění napadených rozhodnutí správních soudů, který konfrontoval s obsahem vyžádaného soudního spisu, shledává, že oba soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily veškeré okolnosti souzené věci a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry, přičemž v dané věci Nejvyšší správní soud (srov. body 11 až 19 napadeného rozsudku) i krajský soud (srov. str. 2 a 3 usnesení krajského soudu) posuzovaly spornou otázku včasnosti doplnění žaloby (z hlediska uvedení žalobních tvrzení) zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. zejména rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2018 č. j. 3 Azs 66/2017-31). Při posouzení argumentace správních soudů, jak je shrnuta zejména sub 3 tohoto usnesení, neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Napadená rozhodnutí správních soudů jsou řádně odůvodněná, jasná, rozumná a logická [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti [viz nález ze dne 9. 7. 1996 sp. zn. II. ÚS 294/95 (N 63/5 SbNU 481)].
11. Ústavní soud současně přisvědčil právnímu závěru Nejvyššího správního soudu, kterým se vypořádává s tvrzením stěžovatele, který namítá, že na něm nelze požadovat, aby se zbývajících dní zákonné lhůty dopočítával; právě to však soudní řád správní po stěžovateli a zejména jeho právně vzdělaném zástupci vyžaduje. V nyní přezkoumávané věci nelze v žádném případě dospět k závěru, že by stěžovateli byl odepřen přístup k soudu, a tím soudní ochrana, jak ji garantuje čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 2 Listiny. Nejde tedy o případ tzv. denegatio iustitiae, jelikož právní zástupce stěžovatele do soudního spisu osobně nahlížel dne 22. 10. 2015 (srov. úřední záznam na č. l. 36 soudního spisu), tedy více než měsíc před marným uplynutím lhůty k doplnění žaloby, přesto však tento doplnil žalobu až po jejím uplynutí, čímž způsobil neodvratný procesní důsledek spočívající v tom, že žaloba stěžovatele musela být krajským soudem v souladu se soudním řádem správním odmítnuta. O tomto důsledku byl ostatně stěžovatel krajským soudem řádně poučen již v sub 3 zmíněném usnesení ze dne 23. 9. 2015, kdy byl vyzván také k tomu, aby v souladu s §71 odst. 1 s. ř. s. označil výroky rozhodnutí, které napadá, doplnil žalobní body tak, aby bylo patrné, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené rozhodnutí za nezákonné či nicotné, označil důkazy k prokázání svých tvrzení a učinil návrh výroku rozsudku. Jde současně o otázku (vymezení žalobních či stížnostních bodů), která je v judikatuře i literatuře dostatečně vyjasněna. Na postupu správních soudů tedy Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah z hlediska porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jak se toho domáhá stěžovatel.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu