ECLI:CZ:US:2018:4.US.2204.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2204/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Karola Kandrače, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Opletalova 608/2, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2018, č. j. 39 Co 132/2018-364, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. března 2018, č. j. 20 C 259/2014-356, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 výše uvedeným usnesením nepřiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku; k odvolání Městský soud v Praze napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že byl neúspěšný v řízení ve věci samé, a proto podal proti nepříznivým rozhodnutím dovolání, za které mu byl vyměřen soudní poplatek ve výši 14 000 Kč. Stěžovatel podal žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou doplnil doklady osvědčujícími jeho tíživou finanční situaci - přesto mu osvobození soud nepřiznal. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, které jej neosvobodily od soudních poplatků, poukazuje na nemožnost prokázat neexistenci dalšího příjmu (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 35/2006-104, i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09) a uvádí, že v rozporu s právní úpravou znemožňuje soudní praxe osvobození od soudních poplatků i v odůvodněných případech. Touto cestou se vydal i zákonodárce, který zavedl placení soudních poplatků i v řízeních o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. [o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Zavedení poplatkové povinnosti v těchto řízeních má minimalizovat počet žalob a při současném neosvobození od soudního poplatku se týká především osob sociálně slabých. V projednávané věci stěžovateli nebyl již dříve ustanoven advokát, ačkoliv i tehdy doložil svoji finanční situaci. Ve věci samé se přitom domáhá vůči státu náhrady škody vzniklé mu z jiného, pro něj nákladného řízení. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na vyjádření soudkyně Ústavního soudu v časopisu Respekt (3/2014) i na nález sp. zn. I. ÚS 1264/11; namítá, že právní úprava (§138 o. s. ř.) umožnuje svévoli a tvrdí i přepjatý formalismus ve vztahu k základním právům účastníků řízení - k tomu odkazuje na nález sp zn. Pl. ÚS 34/09. S ohledem na uvedené navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není dalším stupněm obecných soudů a nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. O osvobození podle §138 o. s. ř. rozhodne soud, odůvodňují-li to (celkové) poměry účastníka, který je musí nejen tvrdit, ale i věrohodně osvědčit. Institut osvobození od soudních poplatků, tím spíše úplného osvobození, je výjimečný. Poplatkové záležitosti mají fiskální charakter a "přísnost" zákonodárce i soudů v oblasti osvobozování od poplatků je zcela namístě.
Z napadených usnesení je patrné, že stěžovatel požádal o osvobození od soudního poplatku za dovolání a uvedl výši příjmů svých a své manželky, aniž by soudu blíže osvětlil, jak hradí výdaje, které jsou vyšší než uvedené příjmy, nemá-li úspory, a jaké konkrétní důvody jej vedly k uzavření dohody o pracovní činnosti se mzdou hluboko pod hranicí minimální mzdy. Stěžovatel však tyto nejasnosti nevysvětlil ani soudu prvního stupně, ani v odvolání, znaje konkrétní důvody odmítnutí jeho žádosti. Soudy tedy nerozhodly nepříznivě o návrhu stěžovatele proto, že by popíraly jeho nepříznivou ekonomickou a sociální situaci, ale proto, že stěžovatel věrohodně nevysvětlil nejasnosti spjaté s jeho požadavkem. Toto jeho pochybení však není možné přikládat k tíži obecným soudům, které rozhodly napadenými usneseními.
Jakkoliv Ústavní soud rozumí důvodům, které stěžovatele vedly k podání ústavní stížnosti, nejsou napadená rozhodnutí zásahem do jeho zaručených práv. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a zákonem stanoveným způsobem; v rozhodování o soudním poplatku, případně osvobození, je soud povinen pečlivě zkoumat všechny důvody udělení výjimky z této fiskální zákonné povinnosti. Proto v projednávané věci Ústavní soud nezjistil tvrzené pochybení obecných soudů a ústavní stížnost odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu