ECLI:CZ:US:2018:4.US.221.18.1
sp. zn. IV. ÚS 221/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Kusákové, zastoupené JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, v substituci Mgr. Davidem Kůtou, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017 č. j. 23 Cdo 2648/2017-509, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016 č. j. 23 Co 134/2014-473 a proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 8. 2013 č. j. 3 C 135/2009-316, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Stáj ENORM o. s., IČ: 265 50 822, se sídlem v Měšicích, Zámecká 250/11, bez právního zastoupení, a za účasti ENORM Consulting a. s., IČ: 281 64 971, se sídlem v Praze 9, Beranových 696, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 18. 1. 2018 Andrea Kusáková (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí, vydaná v řízení o vydání koní, eventuálně o zaplacení částky 13 000 EUR a 20 000 EUR, "a věc vrátil k dalšímu řízení soudu I. stupně se závaznými právními závěry a konkrétními pokyny."
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobkyně v civilním řízení uplatňovala nárok na vydání dvou specifikovaných koní, který uplatňovala jako jejich vlastník s tím, že koně zakoupila v Belgii, a přesto, že byla jejich vlastníkem, byly Vladimírem Treterou prodány druhé žalované.
Dne 6. 8. 2013 rozsudkem č. j. 3 C 135/2009-316 Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby 1) Stáj ENORM o. s (dále též "první žalovaná") a 2) ENORM Consulting a. s. (dále též "druhá žalovaná") společně a nerozdílně vydaly dva ve výroku specifikované koně, eventuálně zaplatily částky 13 000 EUR a 20 000 EUR (výrok I); okresní soud dále zavázal žalobkyni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 35 695 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že druhá žalovaná oba koně získala na základě kupních smluv uzavřených s Vladimírem Treterou; tento vztah je podle okresního soudu vztahem mezi podnikateli při podnikatelské činnosti, který se řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, na který je třeba aplikovat §446 obchodního zákoníku, dle něhož kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl, nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není oprávněn se zbožím nakládat za účelem prodeje. Okresní soud se proto zabýval otázkou dobré víry druhé žalované jako kupující, a dospěl k závěru, že druhá žalovaná při koupi předmětných koní ničeho nezanedbala, neměla možnost se domnívat, že prodávající Vladimír Tretera nebyl vlastníkem, a proto je druhá žalovaná vlastníkem koní. Za této situace je tedy žaloba proti druhé žalované nedůvodná, a první žalovaná není ve věci pasivně legitimována.
Dne 29. 11. 2016 rozsudkem č. j. 23 Co 134/2014-473 Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") - poté, co jeho dřívější rozsudek ze dne 1. 7. 2014 č. j. 23 Co 134/2014-383 byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 23 Co 134/2014-473 - k odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu ze dne 6. 8. 2013 č. j. 3 C 135/2009-316 ve výroku II změnil tak, že žalobkyni zavázal zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 254 400 Kč, a ve výroku I a II potvrdil a žalobkyni dále zavázal žalovaným nahradit náklady odvolacího řízení v částce 145 200 Kč. Krajský soud doplnil dokazování o výslech svědků a opět se zabýval tím, zda byla druhá žalovaná jakožto kupující v dobré víře ohledně toho, že byl Vladimír Tretera oprávněn převést vlastnické právo k předmětným koním. Krajský soud uzavřel, že za daných okolností druhá žalovaná využila veškeré dostupné prostředky, aby se přesvědčila o oprávnění Vladimíra Tretery k převodu vlastnictví k předmětným koňům, a na druhou žalovanou tak dopadá ochrana zakotvená v §446 obchodního zákoníku.
Dne 4. 10. 2017 usnesením č. j. 23 Cdo 2648/2017-509 Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 23 Co 134/2014-473 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud neakceptoval námitku žalobkyně, že krajský soud pochybil v otázce posuzování dobré víry druhé žalované a že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně popsala dosavadní průběh řízení, uvedla skutkové okolnosti a poukázala na řadu soudních rozhodnutí. Bez podrobnější ústavněprávní argumentace polemizovala především se skutkovými a právními závěry krajského soudu, zejména s jeho výkladem a aplikací ustanovení §446 obchodního zákoníku. Stěžovatelka považuje právní i skutkové závěry krajského soudu za výsledek vadně provedeného dokazování, v jehož průběhu krajský soud vyvodil nesprávné závěry, čímž "byla zasažena práva žalobkyně na ochranu jejích vlastnických práv, garantovaná jí ústavním pořádkem České republiky."
Závěrem stěžovatelka uvedla, že napadenými rozhodnutími civilních soudů všech tří stupňů došlo k podstatnému zásahu do jejích ústavně chráněných práv, a to při aplikaci §446 obchodního zákoníku v dané věci. Obecné soudy podle stěžovatelky nerespektovaly zákonné a ústavní požadavky na způsob výkladu i přezkumu rozhodného stupně dobré víry nabyvatele věcí od nevlastníka a jejího prokazování, a nesprávnými právními závěry i závažnými prohřešky proti zásadě volného hodnocení důkazů řízení zatížily vadami, pro které je nezbytné tato rozhodnutí zrušit a poskytnout nový prostor pro důkladný přezkum rozhodných právních i skutkových otázek.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v polemice stěžovatelky se skutkovými a právními závěry civilních soudů všech stupňů, jež dospěly k závěru, že druhá žalovaná využila veškeré dostupné prostředky, aby se přesvědčila o oprávnění Vladimíra Tretery k převodu vlastnictví k předmětným koňům, v důsledku čehož na druhou žalovanou dopadá ochrana zakotvená v §446 obchodního zákoníku.
Podle stěžovatelky obecné soudy porušily zásadu volného hodnocení důkazů, a nesprávnou aplikací §446 obchodního zákoníku porušily základní právo na soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelů zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatelky byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud žalobu stěžovatelky zamítly, a Nejvyšší soud její dovolání odmítl, jsou v jejich rozhodnutích přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu