ECLI:CZ:US:2018:4.US.2291.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2291/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Mgr. Zdeňka Kupsy, zastoupeného Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. 25 Cdo 5766/2016-483, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2016 č. j. 17 Co 168/2015-457 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. dubna 2015 č. j. 8 C 1068/2004-424, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi jako účastníků řízení a za účasti Svatopluka Suchánka jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel Mgr. Zdeněk Kupsa (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") v ústavní stížnosti napadá v záhlaví označená soudní rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") probíhal občanskoprávní spor mezi žalobcem Svatoplukem Suchánkem (dále jen "žalobce") a žalovaným Mgr. Zdeňkem Kupsou o zaplacení částky 2 120 000 Kč s příslušenstvím.
Žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky na základě svého tvrzení, že dne 31. 10. 2002 vystavil Libor Maňák směnku ve prospěch Vlastimila Suchánka (bratra žalobce) na částku 2 500 000 Kč, splatnou dne 31. 12. 2002. Téhož dne 31. 10. 2002 byla mezi Vlastimilem Suchánkem a Liborem Maňákem uzavřena písemná smlouva o půjčce na částku 2 500 000 Kč a dlužník Libor Maňák uznal dluh co do důvodu a výše. Před svou smrtí zmocnil Vlastimil Suchánek dne 2. 6. 2003 žalovaného, aby jednal s dlužníkem o úhradě dluhu. Za tímto účelem převzal žalovaný smlouvu o peněžité půjčce ze dne 31. 10. 2002, listinu o uznání dluhu ze dne 31. 10. 2002 a předmětnou směnku na částku 2 500 000 Kč. Dne 13. 10. 2003 zaplatil Libor Maňák žalovanému částku 400 000 Kč, jako částečnou splátku půjčky ze dne 31. 10. 2002. Tato částka byla následně vrácena Vlastimilu Suchánkovi.
Dne 19. 11. 2003 Vlastimil Suchánek zemřel. Žalobce je bratrem zemřelého a také jeho jediným právním nástupcem. Žalobce po smrti bratra požádal žalovaného o vrácení výše uvedených listin, neboť hodlal vymáhat úhradu zbytku půjčky. Žalovaný tyto listiny nevrátil s tím, že namítl zápočet své pohledávky. Zápočet považoval žalobce za nedůvodný a neoprávněný. Žalobce tvrdil, že mu žalovaný nevydáním požadovaných listin a porušením právní povinnosti způsobil škodu ve výši 2 100 000 Kč, neboť žalobce nemůže po dlužníku Liboru Maňákovi bez těchto důkazů požadovat úplné zaplacení poskytnuté půjčky. V souvislosti s podanou žalobou podal žalobce u okresního soudu návrh podle ustanovení §78 o. s. ř. na zajištění důkazů - předmětných listin.
Okresní soud v pořadí druhým svým rozsudkem ze dne 22. dubna 2015 č. j. 8 C 1068/2004-424 rozhodl tak, že žalobě vyhověl ohledně žalované částky a zčásti i ohledně příslušných úroků z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl.
Okresní soud po obsáhle provedeném dokazování dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že by předmětná směnka byla indosována ve prospěch žalovaného, tedy nebyla prokázána platná změna věřitele z Vlastimila Suchánka na žalovaného. Vztah vyplývající ze směnky vystavené Liborem Maňákem ve prospěch Vlastimila Suchánka se nemohl potkat s jiným právním vztahem mezi Vlastimilem Suchánkem a žalovaným. Okresní soud konstatoval, že z provedeného dokazování bylo zjištěno, že v návaznosti na dopis žalobce ze dne 14. 5. 2004 nedošlo k započtení nároku žalobce z titulu náhrady škody ve výši 2 100 000 Kč na pohledávku žalovaného za žalobcem ve výši 1 000 000 Kč vyplývající ze směnek ze dne 4. 11. 2003, neboť pohledávka žalobce v době učinění tohoto úkonu neexistovala. Žalovaný měl ve smyslu ustanovení §33 odst. 6 o. z. právní povinnost vrátit na výzvu žalobce po smrti Vlastimila Suchánka jeho právnímu nástupci všechny požadované listiny. Za daných okolností neměl žalobce reálně možnost domáhat se plnění ze smlouvy o půjčce, přičemž dlužník Libor Maňák odmítá plnit pohledávku ze smlouvy o půjčce a žalovaný odmítá vydat žalobci originály listin, prokazujících existenci smlouvy o půjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a Liborem Maňákem.
Okresní soud tak dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá podle ustanovení §420 o. z. za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, tedy nevydáním požadovaných listin. Škoda vznikla dne 1. 1. 2006, tedy v den, kdy již pohledávka žalobce nebyla u soudu fakticky vymahatelná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 21. června 2016 č. j. 17 Co 168/2015-457 rozsudek okresního soudu ve výroku I a III potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil porušení právní povinnosti žalovaného jako zmocněnce vůči zmocniteli, resp. jeho právnímu nástupci, přičemž konstatoval, že v příčinné souvislosti s tímto ujednáním žalovaného vznikla žalobci škoda ve výši 2 100 000 Kč.
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 27. 4. 2017 č. j. 25 Cdo 5766/2016-483 odmítl dovolání žalovaného jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Konstatoval, že žalovaný v dovolání tvrdí, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že se odvolací soud odchýlil v otázce řešené dovolacím soudem od rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž však tuto otázku či nesprávné právní posouzení věci konkrétně vymezil. Z obsahu dovolání žalovaného dovolací soud dovodil, že žalovaný ve skutečnosti zpochybnil skutková zjištění a způsob hodnocení důkazů, aniž by vymezil právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
III.
Stěžovatel úvodem své ústavní stížnosti uznává, že jeho námitky se soustřeďují do skutkové roviny sporu, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který se hodnocením důkazů provedeným před obecnými soudy v zásadě nezabývá. Přes tuto skutečnost stěžovatel tvrdí, že porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje ve vadném vyhodnocení skutkového děje obecnými soudy; jimi akceptovaný skutkový děj se prý v reálném životě nemohl stát. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly při svém rozhodování v úvahu celou šíři skutkového děje, neboť se zaměřily jen na její část a tu prý vyhodnotily ryze formalisticky, což považuje stěžovatel za projev libovůle.
V další části odůvodnění předkládá stěžovatel Ústavnímu soudu k posouzení vlastní odlišnou verzi skutkového děje, kterou považuje za prokázanou. V této souvislosti poukazuje na výpověď svědka Libora Maňáka, kterou soudy vyhodnotily jako nevěrohodnou, což však stěžovatel odmítá.
V souvislosti s hodnocením provedeným dovolacím soudem stěžovatel poukazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15; dovolací soud prý odmítnutím jeho dovolání s tvrzením, že v něm stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními a způsobem hodnocení důkazů, porušil jeho právo na spravedlivý proces.
IV.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti sice konstatuje, že Ústavní soud z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti v zásadě nepřehodnocuje "hodnocení" důkazů provedené v průběhu řízení obecnými soudy, avšak ve skutečnosti od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že tak učiní.
Ústavní soud proto připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. V posuzovaném případě napadená rozhodnutí obecných soudů nevykazují žádné protiústavní deficity.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, po jehož zhodnocení byl vyvozen i odpovídající právní závěr. V civilním řízení, zahájeném v roce 2004 a skončeném usnesením dovolacího soudu v roce 2017, měl stěžovatel možnost, jak svá skutková tvrzení prokázat. Námitky stěžovatele, týkající se údajně nedostatečně provedeného dokazování, tak z hlediska práva na spravedlivý proces, nemohou obstát. Obecné soudy jsou z hlediska hospodárnosti řízení povinny vést dokazování k těm skutečnostem, které jsou s ohledem ke všem ve věci tvrzeným skutečnostem relevantní, přičemž v řízení nalézacím mají strany sporu dostatek možností navrhovat k prokázání svých tvrzení odpovídající důkazy. Stěžovateli se jeho procesní obrana v řízení před obecnými soudy nezdařila, neboť neunesl důkazní břemeno. Námitka stěžovatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, pokud výpověď svědka Libora Maňáka označily v souvislosti s ostatními provedenými listinnými důkazy za nevěrohodnou, neobstojí za situace, v níž tyto soudy zjevně postupovaly při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř.
Důvodnou neshledal Ústavní soud ani námitku stěžovatele, kterou vznáší proti odmítavému usnesení dovolacího soudu. Jak vyplývá z obsahu napadeného usnesení, dovolací soud svou povinnost, vymezenou v citovaném nálezu Ústavního soudu, splnil, když sice stručně, ale jednoznačně vymezil, z jakého důvodu ani jedna z námitek stěžovatele, tedy i otázka skutková, resp. námitka týkající se hodnocení důkazů, nemůže založit přípustnost dovolání.
Ústavní soud neshledal, že by byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, konkrétně pak právo na spravedlivý proces; proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu