ECLI:CZ:US:2018:4.US.2320.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2320/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Římskokatolické farnosti Dobrš, se sídlem Čkyně 51, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 27. 7. 2016 č. j. 6 C 445/2015-73, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2016 č. j. 7 Co 1938/2016-103 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 1247/2017-122, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí civilních soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") domáhala určení vlastnického práva České republiky k individualizovaným pozemkům v katastrálním území Dobrš. Okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl a rozhodl o nákladech řízení, protože dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly právní předchůdkyni stěžovatelky jako jejich vlastnici v červnu 1949 bez náhrady odňaty státem, k 1. 10. 1949 je nabyla obec Drážov (dále jen "vedlejší účastnice") coby přídělce, po zrušení obcí ke konci roku 1949 se pak jejich vlastníkem stal opět stát a konečně v roce 1991 přešly z vlastnictví České republiky do majetku vedlejší účastnice, a to podle §2 odst. 1 písm. a) zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Oproti názoru stěžovatelky, jež svou legitimaci k podání žaloby dovozovala z §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), okresní soud uzavřel, že uvedenému přechodu nemohl být na překážku §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), neboť posledně zmíněné ustanovení zapovídalo toliko převody, a navíc bylo-li vlastnické právo vedlejší účastnice zapsáno do katastru nemovitostí ke dni 24. 7. 1995, stala se vlastníkem předmětného pozemku vydržením.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Krajský soud se ztotožnil s právními závěry okresního soudu ohledně přechodu předmětných pozemků na vedlejší účastnici. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
K porušení ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání stěžovatelky, aniž by se zabýval jejími námitkami týkajícími se nesprávného právního posouzení věci, pokud šlo o splnění podmínek §2 zákona č. 172/1991 Sb. Podle stěžovatelky jsou rozsudky okresního i krajského soudu založeny na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že skutkový závěr soudů týkající se doby odevzdání a převzetí nemovitosti je v extrémním rozporu s provedenými důkazy a rozhodnutí odvolacího soudu nesplňuje požadavky řádného odůvodnění podle §157 odst. 2 o. s. ř. Dále vyjádřila názor, že blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. se vztahovalo nejen na převod vlastnického práva, nýbrž i na jeho přechod. Podle stěžovatelky je zřejmé, že k přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti ze státu na obec nemohlo dojít na základě §2 ani §2a zákona č. 172/1991 Sb., jelikož by takový přechod byl v rozporu s blokačním ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. Tvrzený přechod vlastnictví by tedy byl podle stěžovatelky nezákonný.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal žádné z takových pochybení. Dospěl k závěru, že napadené usnesení z ústavněprávního hlediska obstojí a k zásahu do základních práv stěžovatelky nedošlo.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí srozumitelně a řádně odůvodnil. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Stěžovatelka neuvedla výslovně žádnou spornou otázku hmotného nebo procesního práva, namítala pouze nesprávnou interpretaci §2 zákona č. 172/1991 Sb., zpochybňovala skutková zjištění odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud odvolání odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na svých představách, že podmínky pro přechod majetku na vedlejší účastnici podle zákona č. 172/1991 Sb. nebyly splněny, čemuž přisuzuje ústavněprávní rozměr. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud vyšel v usnesení z relevantních ustanovení právních předpisů, přičemž jeho interpretace není svévolná či iracionální a nepředstavuje vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, včetně zásad zastávaných dosud i v judikatuře Ústavního soudu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení (na č. l. 3 a 4) s odkazy na svoji prejudikaturu (např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, 28 Cdo 2419/2009 nebo usnesení sp. zn. 28 Cdo 3200/2016) dostatečně objasnil předpoklady přechodu majetku do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb., včetně důsledků tzv. blokačního paragrafu (tj. §29 zákona č. 229/1991 Sb.) a dopadů zákona č. 428/2012 Sb. Z předložených podkladů je totiž patrné, že stěžovatelka (resp. její právní zástupce) nedostatečně rozlišuje dvě základní konstrukce uplatňované při sukcesi práv a povinností - jejich převod a přechod. Zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu, blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
V části, v níž se stěžovatelka dovolává ochrany svého vlastnického práva, pomíjí závěry Ústavního soudu, podle kterých se ústavní ochrana vlastnického práva nevztahuje k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 719/2000). Judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka ve své ústavní stížnosti odkazuje, nepodporuje její argumentaci, ale naopak dosvědčuje správnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud se ve své judikatuře již obdobnými věcmi zevrubně zabýval (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 937/17, IV. ÚS 3668/17 nebo II. ÚS 3995/16). Vzhledem k tomu, že závěry zde uvedené dopadají i na nyní projednávanou věc, v podrobnostech odkazuje na jejich odůvodnění.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu