ECLI:CZ:US:2018:4.US.2434.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2434/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jindřišky Wimmerové, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. května 2018 č. j. 61 Co 38/2018-382, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení a za účasti 1. Okresního soudu Domažlice a 2. obchodní společnosti Plyntop - 24 servis s. r. o., IČ 26382776, se sídlem Prokopa Velikého 572, Domažlice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Jindřiška Wimmerová (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II shora uvedeného soudního rozhodnutí pro údajné porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z listin, připojených k ústavní stížnosti, se zjišťuje:
U Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") probíhal pod sp. zn. 3 C 75/2013 pracovněprávní spor mezi žalobkyní a žalovanou obchodní společností Plyntop - 24 servis s. r. o. (dále jen žalovaná") o částku 16 339,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka je nárokem žalobkyně jako bývalé zaměstnankyně žalované z pracovněprávního vztahu. Ve věci bylo soudy rozhodováno opakovaně na úrovni několika instancí od roku 2012.
Okresní soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2017 č. j. 3 C 75/2013-345 vyhověl žalobě žalobkyně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jí nárokovanou částku 16 339,- Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a na nákladech řízení částku 61 918,- Kč (výrok II).
K odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 2. května 2018 č. j. 61 Co 38/2018-382 tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (výrok I) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku o nákladech řízení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 20 640,- Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
O nákladech řízení před okresním soudem rozhodl odvolací podle ustanovení §142 o. s. ř. za použití ustanovení §150 o. s. ř. Odvolací soud zdůvodnil snížení přiznané náhrady nákladů řízení před okresním soudem tím, že žalobkyně se opakovaně vyjadřovala před statutárním orgánem žalované i před dalšími osobami v tom smyslu, že do zaměstnání u žalované se nechce vrátit, což vedlo žalovanou i soudy obou stupňů k přesvědčení, že učinila sdělení zaměstnavateli podle §53 odst. 2 zákoníku práce o tom, že na prodloužení pracovní smlouvy netrvá. Odvolací soud přihlédl i k postoji žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti, který vedl ke komplikaci celého řízení, jeho prodlužování a tím i ke vzniku vysokých nákladů řízení; zohlednil také vstřícný postoj žalované společnosti k žalobkyni, pokud se týká vyplacení dalších náhrad souvisejících se skončením pracovního poměru. Z těchto důvodů rozhodl odvolací soud za použití ustanovení §150 o. s. ř. tak, že žalobkyni nepřiznal dvě třetiny nákladů řízení.
III.
Stěžovatelka ústavní stížností napadá výrok odvolacího soudu o nákladech řízení. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §150 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §142 o. s. ř., vedoucí ke snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně. Podle jejího názoru důvody hodné zvláštního zřetele, které odvolací soud použil jako důvod pro snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, neodpovídají průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení, zejména pak nekorespondují se skutečností, že potvrzení správnosti, resp. oprávněnosti svého meritorního nároku se stěžovatelka "domohla" až v řízení dovolacím.
Podle jejího názoru nebyl důvod ke snížení soudem prvního stupně přiznaných náhrad nákladů řízení za situace, kdy stěžovatelka k nárůstu nákladů řízení sama nijak nepřispěla, ale jejich výše byla zaviněna nesprávným posouzením merita věci obecnými soudy.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky směřující proti napadenému nákladovému výroku rozhodnutí odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
V projednávané věci je spornou otázka náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně za situace, kdy odvolací soud tyto náklady snížil o dvě třetiny (za použití ustanovení §150 o. s. ř.), neboť podle jeho názoru celkovou délku řízení před obecnými soudy a tím i nárůst nákladů řízení zčásti zavinila stěžovatelka svým procesním postojem ve věci.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení o. s. ř. je výlučně úkolem obecného soudu. Moderační ustanovení §150 o. s. ř. je svou povahou výjimečnou normou, dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení, vycházející z obecné zásady úspěchu ve věci, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů, je aplikace ustanovení §150 o. s. ř. nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu; absence náležitého odůvodnění by představovala ústavně nepřípustnou svévoli v rozhodování.
Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha obecného soudu, vyplývající z citovaného ustanovení o. s. ř., opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci, náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1808/09 ze dne 1. 9. 2009). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí.
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. 1. 2006, nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
V posuzovaném případě Ústavní soud v rozhodnutí odvolacího soudu žádné takové extrémní vybočení ze zákonných pravidel neshledal. Odvolací soud zvážil konkrétní okolnosti daného případu (tedy zejména postoje stran v průběhu řízení) a s ohledem na ně učinil své rozhodnutí o nákladech řízení a vymezil důvody hodné zvláštního zřetele, které ho vedly k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Rozhodnutí krajského soudu je srozumitelné a řádně odůvodněné a z hlediska ústavněprávního mu Ústavní soud nemá co vytknout.
Ústavní soud přitom znovu zdůrazňuje, že jeho přezkum se nevztahuje na "pouhou" zákonnost postupu obecných soudů, nýbrž na jeho ústavnost; není-li u tvrzeného zásahu obecných soudů dosaženo ústavněprávní roviny, pak Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jejich rozhodnutí, ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo rozhodnutí jiné. V nyní posuzovaném případě námitky stěžovatelky a namítaný zásah krajského soudu nedosahují ústavněprávní roviny.
Ústavní soud nezjistil porušení ústavního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu