ECLI:CZ:US:2018:4.US.245.18.1
sp. zn. IV. ÚS 245/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Štarmana, zastoupeného Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, sídlem Blodkova 1476/4, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2016 č. j. 14 Co 144/2016-60 a ze dne 26. října 2017 č. j. 23 Co 406/2017-79 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. srpna 2016 č. j. 68 EXE 732/2015-81 a ze dne 31. července 2017 č. j. 10 Nc 137/2016-61, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 25. 4. 2016 č. j. 14 Co 144/2016-60 bylo k odvolání stěžovatele (jako povinného) v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) o 92 831 Kč s příslušenstvím potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 1. 2016 č. j. 68 EXE 732/2015-42, kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na zastavení exekuce.
3. Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, načež obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 EXE 732/2015-81 vyzval stěžovatele, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím podal řádné dovolání.
4. Jak dále Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud následně stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 26. 9. 2017 č. j. 20 Cdo 2480/2017-183 odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že v něm nebylo uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.), a že tudíž trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání nelze odstranit a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Toto usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel samostatnou ústavní stížností, která je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4120/17 a o níž dosud nebylo rozhodnuto.
5. Napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 31. 7. 2017 č. j. 10 Nc 137/2016-61 byl stěžovatel v řízení o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost, podané v téže exekuční věci (tj. sp. zn. 68 EXE 732/2015), vyzván, aby odstranil vady podání ze dne 14. 7. 2017, došlého soudu dne 17. 7. 2017 a označeného jako "Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017", a to tak, že doloží, že má právnické vzdělání nebo že dovolání bylo sepsáno advokátem či notářem, přičemž by poučen, že jinak soud dovolací řízení zastaví, a dále jím byl vyzván, aby zaplatil soudní poplatek za podané dovolání ve výši 2 000 Kč. Možno poznamenat, že stěžovatel v ústavní stížnosti upozornil, že správně šlo o dovolání ze dne 28. 4. 2017, a to směřovalo (jak plyne i z příloh ústavní stížnosti) proti usnesení městského soudu ze dne 16. 2. 2016 č. j. 23 Co 475/2016, 23 Co 60/2017-31, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání proti rozhodnutí okresního soudu ve věci osvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení.
6. Proti tomuto usnesení (výzvě) podal stěžovatel odvolání, které však městský soud shledal nepřípustným podle §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a proto je podle §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, a to usnesením ze dne 26. 10. 2017 č. j. 23 Co 406/2017-79, které je rovněž napadeno touto ústavní stížností.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesením městského soudu ze dne 25. 4. 2016 č. j. 14 Co 144/2016-60, jak již bylo výše uvedeno, stěžovatel toto rozhodnutí napadl dovoláním, které však Nejvyšší soud pro vady odmítl. Z toho plyne, že stěžovatel daný procesní prostředek, jenž měl k ochraně svého práva k dispozici, (řádně) nevyčerpal, a ústavní stížnost v této části tudíž není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. Na tom nic nemění, že toto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel napadl další ústavní stížností, neboť v tomto řízení je Ústavní soud takovým usnesením vázán (§159a odst. 3 o. s. ř.). Dlužno dodat, že shledá-li Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 4120/17 závěr Nejvyššího soudu (tj. že dovolání bylo podáno vadně) ústavně nekonformním, a jeho rozhodnutí proto zruší, může se tímto způsobem stěžovateli po skončení soudního řízení otevřít možnost podání ústavní stížnosti i proti nyní napadenému usnesení městského soudu (srov. §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní stížnost dále směřuje proti usnesení obvodního soudu ze dne 30. 8. 2016 č. j. 68 EXE 732/2015-81, kterým byl stěžovatel vyzván k odstranění vad dovolání, a ze dne 31. 7. 2017 č. j. 10 Nc 137/2016-61, kterým byl stěžovatel rovněž vyzván k odstranění vad dovolání a zaplacení soudního poplatku.
10. Tato rozhodnutí však nejsou způsobilá být předmětem samostatného ústavněprávního přezkumu. Stěžejní zásadou řízení o ústavní stížnosti, která našla svůj odraz v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je subsidiarita, s níž je neoddělitelně spojen princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je totiž třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z této zásady plyne, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
11. Jde-li o výzvu k zaplacení soudního poplatku z dovolání, na nyní projednávanou věc dopadá stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859), v němž se konstatuje, že ústavní stížnost směřující (toliko) proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není z důvodů výše uvedených přípustná. Tentýž závěr se pak podle konstantní judikatury Ústavního soudu uplatní i ve vztahu k výzvě k odstranění vad podání (viz např. usnesení ze dne 1. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 570/10, ze dne 31. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 2057/17, ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 77/18).
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení městského soudu ze dne 26. 10. 2017 č. j. 23 Co 406/2017-79, kterým bylo (pro nepřípustnost) odmítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, nutno vzít v úvahu, že v rámci exekučního řízení lze takové rozhodnutí podle §229 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu a §254 odst. 2 o. s. ř. napadnout žalobou pro zmatečnost. Z ústavní stížnosti však neplyne (srov. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), že by stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek podal, resp. vyčerpal, a tudíž ani v této části není ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. Možno podotknout, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vůbec neuvedl, proč by nemohlo toto usnesení z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) obstát.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj