ECLI:CZ:US:2018:4.US.2473.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2473/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kuči, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, sídlem Hauerova 725/3, Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 3 Afs 36/2018-42 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. července 2017 č. j. 22 Af 69/2017-8, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno zejména jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podáním ze dne 25. 7. 2016, doručeným Okresnímu soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") dne 27. 7. 2016, se stěžovatel domáhal zrušení exekučního příkazu vedlejšího účastníka ze dne 18. 7. 2016 č. j. 2497966/16/3216-80542-806105. Uvedený soud usnesením ze dne 29. 9. 2016 č. j. 17 Nc 1/2016-8 dané řízení zastavil, přičemž stěžovatele poučil, že proti exekučnímu příkazu lze podat žalobu ve správním soudnictví, a podá-li ji ve lhůtě 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení u Krajského soudu v Ostravě, bude se za den podání žaloby považovat den, kdy okresnímu soudu žaloba v této věci došla. Citované usnesení nabylo právní moci dne 21. 10. 2016.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále "jen krajský soud") podle §46 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") odmítl žalobu (obsaženou v podání datovaném 10. 10. 2016, které bylo bez dokladu o doručení předloženo okresnímu soudu jako příloha podání ze dne 11. 5. 2017), kterou se stěžovatel domáhal zrušení výše označeného exekučního příkazu, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatel zmeškal jednoměsíční lhůtu k podání žaloby podle §72 odst. 3 s. ř. s.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl, přičemž rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, že se vedlejšímu účastníkovi nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti a že se určuje zástupci stěžovatele odměna za zastupování ve výši 4 114 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že uplatňuje-li stěžovatel jako správní žalobu své podání k okresnímu soudu ze dne 10. 10. 2016, které mělo být doručeno prostřednictvím České pošty, s. p., jako obyčejné psaní, pak by takové podání muselo být krajskému soudu doručeno okresním soudem v jednoměsíční lhůtě (která v dané věci uplynula dne 21. 11. 2016) nebo alespoň muselo být ve stejné lhůtě předáno k poštovní přepravě v zásilce adresované tomuto soudu. A protože se tak nestalo, nelze dané podání považovat za včas podanou správní žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává na své argumentaci obsažené v kasační stížnosti. Má (tedy) za to, že jeho podání ze dne 10. 10. 2016, adresované krajskému soudu prostřednictvím okresního soudu, nutno z hlediska jeho obsahu považovat za správní žalobu, kterou se domáhal zrušení výše uvedeného exekučního příkazu, že toto podání jako obyčejnou poštovní zásilku odeslal na adresu okresního soudu, přičemž předpokládal, že ten ji bez zbytečného odkladu předloží soudu krajskému. Jestliže se tak nestalo, a toto jeho podání není ani ve spise okresního a krajského soudu evidováno, nelze mu tuto skutečnost klást k tíži. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 980/13 (N 126/73 SbNU 903) stěžovatel vytkl obecným soudům formalistický přístup, v důsledku kterého se nezabývaly meritem věci. Na základě uvedeného exekučního příkazu stěžovatel přišel o svou poslední nemovitost, což považuje za nespravedlivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svou argumentaci uplatněnou v kasační stížnosti i ve správní žalobě, kterou se krajský soud a následně Nejvyšší správní soud zabývaly a náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž Ústavní soud nemá, co by jim z hlediska ústavnosti mohl vytknout. Opakuje-li stěžovatel, že správní žalobu podal včas, neboť podání ze dne 10. 10. 2016, v němž měla být tato žaloba obsažena, odeslal jako poštovní zásilku okresnímu soudu před uplynutím jednoměsíční lhůty podle §72 odst. 3 s. ř. s. (která v posuzované věci uplynula dne 21. 11. 2016), pak toto své tvrzení v soudním řízení neprokázal; nelze tedy ani vyvodit, že by se okresní soud dopustil vytýkaného pochybení, spočívajícího v tom, že předmětné podání neevidoval, resp. že je "bez zbytečného odkladu" nepředložil krajskému soudu. Vzhledem k tomu, že dané tvrzení nepodporuje ani obsah spisu okresního, příp. krajského soudu, nelze vyvodit, že by o otázce doručení předmětného podání existovaly nějaké pochybnosti, které by pak obecné soudy nepřípustně přičetly ke stěžovatelově tíži. Nadto, jak již vysvětlil Nejvyšší správní soud, sama skutečnost, že stěžovatel zaslal správní žalobu v jednoměsíční lhůtě okresnímu soudu, ještě neznamená, že lze takovou žalobu považovat za včasnou.
10. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu