ECLI:CZ:US:2018:4.US.2485.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2485/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. N. T., zastoupeného Mgr. Barborou Kutovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 1/65, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2018 sp. zn. 8 To 193/2018, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), kterým dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a d) trestního zákoníku. Uvedeného jednání se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že dlouhodobě psychicky i fyzicky týral svoji manželku a nezletilé děti.
3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 17. 2. 2018 sp. zn. 37 Nt 1606/2018 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stěžovatel následně požádal o propuštění z vazby a její nahrazení mírnějšími instituty. Usnesením obvodního soudu ze dne 18. 4. 2018 č. j. 37 Nt 3011/2018-8 byla stěžovatelova žádost zamítnuta. V odůvodnění usnesení dospěl soud k závěru, že důvody vazby nadále trvají a odkázal na usnesení o vzetí do vazby. S ohledem na existenci koluzní vazby nelze uvažovat o nahrazení vazby jiným institutem.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě městský soud napadeným usnesením zrušil usnesení obvodního soudu a sám nově rozhodl tak, že stěžovatelovu žádost zamítl, neboť nadále trvají důvody podle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Dle městského soudu již není v dané věci důvod pro trvání tzv. koluzní vazby. S ostatními námitkami stěžovatele se však neztotožnil. Důvody pro tzv. útěkovou vazbu trvají, neboť stěžovatel má část rodiny ve Vietnamu, kam pravidelně cestuje, stejně tak cestuje za prací i do dalších zemí. Stěžovateli hrozí uložení citelného nepodmíněného trestu v rozmezí 2 až 8 let. To jsou dle městského soudu skutečnosti odůvodňující hrozbu maření trestního stíhání útěkem nebo skrýváním. Pokud jde o tzv. předstižnou vazbu, zdůraznil městský soud dlouhodobost páchání trestné činnosti. Nepostačí přitom ani to, že stěžovatel bude žít odděleně od poškozených. Z chování poškozené manželky je zřejmé, že ta je na stěžovatele fixována a chce, aby se k rodině vrátil. Tyto skutečnosti odůvodňují dle soudu hrozbu opakování trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně dovodil, že v jeho případě jsou dány vazební důvody. Nedostatečně se rovněž vypořádal s jednotlivými skutečnostmi pro a proti ponechání stěžovatele ve vazbě. Soud (a ani státní zástupce) nikterak nevyložil, z jakého důvodu stěžovateli hrozí vysoký trest. Soudy rovněž nepřihlédly ke skutečnosti, že stěžovatel s orgány činnými v trestním řízení plně spolupracuje. V tomto směru stěžovatel zejména zdůrazňuje, že dlouhodobě žije v České republice, má tu rodinné zázemí a do zahraničí jezdí jen výjimečně, přičemž tomu lze zamezit odebráním cestovního pasu. Pokud jde o tzv. předstižnou vazbu, pak stěžovatel uvádí, že sama poškozená (manželka) požádala o propuštění stěžovatele z vazby. Po propuštění z vazby se stěžovatel může zdržovat na odlišném místě než jeho rodina, a je tedy velmi nepravděpodobné, že by páchal podobnou trestnou činnost. Soudy navíc mohly stěžovateli uložit předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenými. Dále stěžovatel uvádí, že soudy nesprávně hodnotily jeho výpověď jako "relativizování" stíhaných skutků. Stěžovatel se proti takové interpretaci ohrazuje, neboť mu je vážnost situace zřejmá a je si plně vědom toho, že fyzické trestání dětí není ideální výchovným prostředkem. Konečně stěžovatel obsáhle cituje závěry judikatury Ústavního soudu, která dle jeho názoru podporuje výše uvedenou argumentaci. Závěry soudů jsou dle stěžovatele v rozporu s touto judikaturou. Své rozhodnutí opřel městský soud pouze o obecná konstatování (např. o cizí státní příslušnost stěžovatele) a z nich nepřípustně dovodil oprávněnost dalšího trvání vazby. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Stěžovatel v převážné části argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti vyjadřuje toliko nesouhlas s právními a především skutkovými závěry městského soudu (resp. závěry převzatými od obvodního soudu) a od Ústavního soudu požaduje, aby sám relevantní skutečnosti přehodnotil. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud zkoumá to, zda obecné soudy při svém nezávislém rozhodování nepřekročily mantinely dané jim ústavním pořádkem. Tak tomu však v dané věci nebylo.
9. Pokud jde o odůvodnění tzv. předstižné vazby, považuje jej Ústavní soud za dostatečné. Navzdory stěžovatelovým tvrzením je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že se soudy zabývaly všemi relevantními skutečnostmi (pro i proti výkonu vazby), po jejich zvážení však shledaly riziko opakování trestné činnosti příliš velké, a to s přihlédnutím ke zcela konkrétním okolnostem (dlouhodobost a opakovanost trestné činnosti, jednání poškozené manželky, obsah stěžovatelových výpovědí a přístup k stíhanému jednání). Takovému odůvodnění nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, neboť nejde o překročení mezí daných soudům zásadami nezávislého a volného hodnocení důkazů.
10. V otázce dostatečného odůvodnění tzv. útěkové vazby připomíná Ústavní soud ustálený závěr své judikatury, dle nějž je zrušení vazebních rozhodnutí zásahem Ústavního soudu vyloučeno v situaci, pokud jejich závěry obstojí při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu, bez ohledu na závěry týkající se důvodů dalších (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16, ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13 nebo ze dne 17. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 3165/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tudíž i v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší Ústavní soud vydaná rozhodnutí, pokud je nutnost vazby legitimně podepřena důvodem jiným. Stěžovatelovy výtky proti odůvodnění útěkové vazby tak nemohou být důvodem vyhovění jeho ústavní stížnosti, neboť soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily nutnost trvání vazby předstižné.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu