ECLI:CZ:US:2018:4.US.2486.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2486/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti B. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 4525/2017-134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 12 Co 6/2017-112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 9. 2016, č. j. 42 C 65/2015-81, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným rozhodnutím obvodního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 113 500 Kč s příslušenstvím proti vedlejší účastnici řízení z titulu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním stěžovatele, jelikož ten byl obžaloby pro spáchání trestného činu krádeže zproštěn. Rozsudkem městského soudu bylo uvedené prvostupňové rozhodnutí potvrzeno; dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatel brojí proti napadeným rozhodnutím pro porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Porušení těchto práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a morálky přihlížely při posuzování žalovaného nároku stěžovatele k jeho dřívějším odsouzením. Uvedenou skutečnost považuje stěžovatel jednak za diskriminační, jednak poukazuje na to, že jeho odsouzení již byla zahlazena, mělo tedy na něj být pohlíženo, jako by odsouzen nebyl. Tím, že obecné soudy nepřiznaly stěžovateli zadostiučinění v peněžité formě, také podle stěžovatele postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ze které vyplývá, že finanční odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním je primární formou zadostiučinění. Nesprávně byl posouzen také význam, který pro jednotlivce vedené trestní řízení má. Konečně spatřuje stěžovatel nesoulad s ústavními právy ve výroku rozhodnutí obvodního soudu, kterým byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 600 Kč, jelikož co do základu byl nárok stěžovatele oprávněný; měl proto úspěch ve věci samé ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením obecných soudů a pokračuje v polemice s jejich závěry. Ústavní soud přitom není další přezkumnou instancí. Ve chvíli, kdy se obecné soudy předmětem řízení řádně zabývají, poskytnou účastníkům rovnocenný prostor k přednesení jejich návrhů a vyjádření k návrhům protistrany, své rozhodnutí následně pečlivě a srozumitelně odůvodní, přičemž odůvodnění a závěry v něm přijaté neodporují logice a mají oporu v provedeném dokazování, Ústavnímu soudu nevzniká prostor do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je na ústavní úrovni upraveno explicitně v čl. 36 odst. 3 Listiny s tím, že podrobnosti podle odstavce čtvrtého téhož článku stanoví zákon, v daném případě zákon č. 82/1998 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), který vedle náhrady škody upravuje také možnost odčinění nemateriální újmy (§31a uvedeného zákona). Výklad tohoto podústavního ustanovení přináší primárně Nejvyšší soud jako vrcholný soud obecné soustavy, do které Ústavní soud nepatří. Nevybočí-li Nejvyšší soud ve svém výkladu z ústavně právního rámce spravedlivého procesu a základních práv jednotlivců, není důvod, aby Ústavní soud zasahoval.
V dané věci Nejvyšší soud přiléhavě vyložil svou judikaturu ke stěžovatelem nastoleným otázkám (dřívější odsouzení stěžovatele; rozdíl mezi posuzováním nemateriální újmy v případě nezákonného trestního stíhání a v případě nepřiměřené délky řízení; význam trestního řízení pro poškozeného; úspěch ve věci a náklady řízení) a v tomto směru není k jeho rozhodnutí co dodat.
Obecné soudy nezaložily svůj závěr o nedůvodnosti finančního odčinění nemateriální újmy stěžovatele výhradně na skutečnosti jeho dřívějších odsouzení, jak se stěžovatel domnívá. K uvedené skutečnosti sice obecné soudy přihlédly, avšak případ stěžovatele zhodnotily komplexně, ve světle všech relevantních okolností. I kdyby tak bylo pravdivé tvrzení stěžovatele o zahlazení jeho dřívějších odsouzení, na výsledku nynějšího sporu by tato skutečnost nic nezměnila. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné posouzení všech rozhodných skutečností (nízká závažnost stíhaného jednání; obecná, konkrétními důkazy nepodložená tvrzení stěžovatele o újmě způsobené narušením rodinných, pracovních i dalších sociálních vazeb), které obecné soudy nepodcenily a v rozhodnutích řádně vypořádaly.
Konkrétní okolnosti, z nichž by plynula míra stigmatizace tvrzená stěžovatelem, v řízení prokázány nebyly. Obecné soudy ústavně konformním způsobem uzavřely, že přiměřenou satisfakcí v případě stěžovatele bylo konstatování nezákonnosti trestního stíhání, které se mu dostalo již ze strany vedlejší účastnice při projednávání jeho žádosti o finanční zadostiučinění. Trestní stíhání stěžovatele netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, stěžovatel byl stíhán pro nezávažnou trestnou činnost, nikoli vazebně, a v řízení neprokázal (ba ani netvrdil), že by se o probíhajícím trestním stíhání jeho okolí dozvědělo a které konkrétní vazby měly být trestním stíháním narušeny do míry zakládající nárok na finanční kompenzaci.
Proto je nepřípadný odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09 (N 208/63 SbNU 419), v němž byla řešena kompenzace za nezákonné vazební stíhání, které představuje mnohem citelnější zásah do práv jednotlivce. Stěžovatel sice správně odkazuje na nález ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13 (N 71/73 SbNU 305), jeho závěrům však napadená rozhodnutí obecných soudů neodporují. Obecné soudy dostály požadavku zohlednit konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k závažnosti způsobené újmy, který z citovaného nálezu vyplývá.
Nepřípadné jsou i odkazy stěžovatele na prejudikaturu Nejvyššího soudu. Jak sám stěžovatel uvedl, jím citovaná rozhodnutí (rozsudek ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010) reagovala na skutkově odlišné případy odškodnění nepřiměřené délky řízení, nikoli nezákonného trestního stíhání. Rozdíl mezi těmito "skutkovými podstatami" zakládajícími odpovědnost státu za škodu podle výše uvedeného zákona stěžovateli vysvětlil v napadeném rozhodnutí již Nejvyšší soud a Ústavní soud na odůvodnění jeho rozhodnutí plně odkazuje.
Stěžovatel brojí také proti výroku obvodního soudu, kterým byla vedlejší účastnici přiznána náhrada nákladů řízení v paušální výši za dva úkony právní služby podle advokátního tarifu ve výši 600 Kč. Ústavní soud se touto námitkou nezabýval, neboť bagatelní výše uložené částky není způsobilá porušit ústavně zaručená práva stěžovatele. Argumentaci stěžovatele v této otázce nadto uspokojivě vypořádal již Nejvyšší soud.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu