ECLI:CZ:US:2018:4.US.2501.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2501/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Milana Macháčka, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph. D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 461/5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 91 Co 123/2018-50, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Mgr. Martina Buřiče, advokáta se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením městského soudu bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2018, č. j. 65 C 98/2017-42, kterým nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel se v pozici žalobce proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zaplacení částky 3 738 852 Kč a částky 500 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, vzniklé mu tím, že vedlejší účastník jako někdejší právní zástupce stěžovatele nevymezil dovolací důvod v jeho dřívější věci a podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, čímž vznikla škoda ve výši ztraceného sporu.
Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu v jeho hodnocení, podle kterého stěžovatel neosvědčil dostatečně a věrohodně poměry, které by osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly. Prohlášení stěžovatele bylo shledáno neúplným, tedy nedostatečným a nezpůsobilým prokázat, že se stěžovatel nachází v situaci odůvodňující (částečné) osvobození od soudních poplatků. Městský soud ještě ve svém rozhodnutí připojil závěr o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu, jež je nedílnou součástí práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že je dlužníkem v insolvenci a se svým majetkem nemůže nakládat. Okolnosti, které podle obecných soudů neuvedl (postavení jednatele a společníka společnosti s ručením omezeným, poměry tří osob žijících se stěžovatelem ve společné domácnosti), přitom z pohledu stěžovatele nemohly mít na rozhodování soudu o osvobození od soudních poplatků vliv. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 3112/17, který je podle jeho názoru blízký a bezprostředně na předmětnou věc dopadá, přestože v citovaném nálezu šlo o osobu ve výkonu trestu. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jej nevyzvaly k doplnění jeho tvrzení a neposkytly mu možnost vyjádřit se k jimi zaujatým závěrům stran bezúspěšného uplatňování práva.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se v minulosti již ve více případech zabýval důvodností nároků na osvobození od soudních poplatků. Zásadně zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Současně však ve více rozhodnutích připouští, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Svévolný je přitom výklad, který nerespektuje znění ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, který stanoví kumulativně dvě podmínky: 1. nepříznivé poměry účastníka (tím nemusí být nezbytně míněny pouze majetkové poměry); 2. vylučuje osvobození v případech svévolného nebo zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva. Ústavní soud zasahuje dále v případě, že obecné soudy nevycházely z aktuálních poměrů žadatele, nýbrž z poměrů minulých či budoucích [viz nález sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. 8. 2013 (N 151/70 SbNU 401); nález sp. zn. I. ÚS 2557/13 ze dne 28. 7. 2014 (N 145/74 SbNU 235); nález sp. zn. IV. ÚS 659/12 ze dne 11. 11. 2014 (N 204/75 SbNU 287)]. Ani jeden z uvedených příkladů pochybení však v projednávané věci nenastal.
Městský soud se od podmínek stanovených §138 občanského soudního řádu neodchýlil a situaci stěžovatele vyhodnotil právě v jeho intencích. Správně se ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že chybí-li v prohlášení údaje o příjmech a majetku osob, které s ním žijí ve společné domácnosti, či o hodnotě majetku ve vlastnictví stěžovatele, platí, že žadatel neuvedl všechny okolnosti, které mohou mít význam pro posouzení, zda splňuje či nesplňuje podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Je přitom zásadně věcí žadatele, aby hodnověrně a úplně osvědčil rozhodné skutečnosti o svých majetkových a výdělečných možnostech, soud nemá povinnost po nich pátrat (viz bod 19 napadeného usnesení).
Stěžovatelem citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 je ve vztahu k poměrům osob žijících ve společné domácnosti nepřiléhavý, zejména pro podstatnou skutečnost, že v dané věci šlo o účastníka ve výkonu trestu, v němž se stěžovatel nenachází.
Namítá-li stěžovatel, že společnost TOMI, spol. s r. o., jejímž je jednatelem a jediným společníkem, je v konkurzu a nedisponuje tudíž majetkem, který by jeho poměry ovlivnil, pak je k tomu nutno dodat, že úpadek této společnosti byl prohlášen dne 24. 5. 2018, tedy až po vydání napadeného usnesení městského soudu, z čehož plyne, že touto skutečností se městský soud nemohl zabývat. Nadto nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení, že nebylo třeba jeho účast na jmenované společnosti pro její špatné majetkové poměry do prohlášení uvádět - s tím, že by z něj žádné podstatné skutečnosti neplynuly. Není úlohou žadatele o osvobození od soudních poplatků hodnotit, jaké skutečnosti soudu v žádosti uvede; jeho povinností podle §138 občanského soudního řádu je uvést pravdivě a úplně všechny skutečnosti týkající se jeho poměrů. Je pak věcí soudu vyhodnotit, které z uvedených skutečností bude považovat za relevantní a které nikoli. V tomto ohledu není závěru obecných soudů o neúplnosti tvrzení stěžovatele čeho vytknout a tento závěr sám o sobě k zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků stačí.
Ke sdělení stěžovatele, že je dlužníkem v insolvenčním řízení on i jmenovaná obchodní společnost, Ústavní soud dodává, že z aktuální právní úpravy neplyne, že by tato skutečnost sama o sobě osvobození od soudních poplatků odůvodňovala. Je třeba přisvědčit obecným soudům, že stěžovatel obvodnímu soudu nesdělil rozhodné skutečnosti úplně a pravdivě, proto nesplnil svoji povinnost a neprokázal, že jsou u něj dány poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňující.
Přestože nebylo třeba, aby se za daných okolností městský soud dále zabýval případným splněním druhé podmínky stanovené v §138 občanského soudního řádu, tedy otázkou zřejmě bezúspěšného uplatňování práva, neshledal Ústavní soud důvod zpochybňovat ani tento jeho závěr. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil srozumitelným a přezkoumatelným způsobem a v této souvislosti vzal v potaz také další soudní řízení, která stěžovatel vede a která ve své žádosti rovněž neuvedl.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu