ECLI:CZ:US:2014:1.US.2557.13.1
sp. zn. I. ÚS 2557/13
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů - ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 2557/13 ve věci ústavní stížnosti Michala Zvěřiny, zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem, advokátem, se sídlem Divišova 882, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 33 Cdo 1548/2013-71 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2013 č. j. 20 Co 731/2012-37, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2012 č. j. 13 C 161/2012-28, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013 č. j. 33 Cdo 1548/2013-71, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 1. 2013 č. j. 20 Co 731/2012-37 a usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2012 č. j. 13 C 161/2012-28 bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu a na soudní ochranu garantované v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na soudní ochranu zaručeným čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") v řízení zahájeném návrhem na vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 75 000 Kč. Stěžovatel svůj návrh na osvobození od soudních poplatků odůvodnil odkazem na své majetkové a výdělkové poměry. Z jím předložených důkazů vyplynulo, že stěžovatel je zaměstnaný a jeho hrubý měsíční příjem činí 24 918 Kč. Stěžovatel je rozvedený a má určenu vyživovací povinnost vůči svým dětem ve výši 6 500 Kč a do tíživé situace se stěžovatel dostal vinou žalované, která z něj podvodně vylákala finanční prostředky ve značné výši. V rozhodné době pak stěžovatel žil u družky, která hradila většinu výdajů za vedení domácnosti, a finančně mu pomáhá taktéž jeho matka, neboť jeho příjmy nepostačují na výdaje, které má mj. právě v důsledku závazků, do kterých vstoupil kvůli jednání žalované. Soud prvního stupně konstatoval, že při posuzování podmínek pro osvobození od soudních poplatků se nelze omezit jen na skutečnost, zda účastník řízení disponuje peněžními prostředky, ale musí zkoumat taktéž jeho poměry v celé šíři. Je tak zapotřebí brát v úvahu celkové majetkové poměry, jakož i způsobilost opatřit si prostředky včetně případných zdravotních omezení. V projednávaném případě však soud návrh stěžovatele neshledal důvodným. Soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel již v minulosti poskytl žalované finanční půjčky ve výši 150 000 Kč, 120 000 Kč a 300 000 Kč, přičemž v době splatnosti zmíněných závazků žalovaná stěžovateli peníze nevrátila. Ten tak mohl předpokládat, že pokud žalované půjčí další finanční prostředky, žalovaná mu je nevrátí a stěžovatel se jich bude muset domáhat soudní cestou. Mohl tedy ze svého příjmu našetřit prostředky k úhradě soudního poplatku. Soud dále uvedl, že vzhledem k hrubému měsíčnímu příjmu stěžovatele ve výši 24 918 Kč nemůže soudní poplatek ve výši 3 750 Kč ohrozit jeho životní úroveň. Tvrzení o nemajetnosti nadto působí jako málo přesvědčivé, neboť poskytoval žalované půjčky až do výše 1 milionu Kč.
3. Proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové stěžovatel podal odvolání, o kterém Krajský soud v Hradci Králové rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, dle kterého nejsou majetkové poměry stěžovatele tak závažné, aby nebyl schopen hradit náklady spojené s předmětným řízením. Stěžovatel dle odvolacího soudu není osobou zcela nemajetnou, která si nemůže žádným způsobem prostředky potřebné k úhradě nákladů řízení opatřit, neboť ze spisu vyplynulo, že stěžovatel nakládá s poměrně značnými finančními částkami. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem, že stěžovatel mohl s ohledem na den splatnosti půjčky a výši tentokrát již čistého příjmu ve výši okolo 20 000 Kč na soudní poplatek našetřit. Odvolání proto neshledal důvodným.
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2013 č. j. 13 C 161/2012-39 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 750 Kč, dovolací soud shledal, že podmínka stanovená zmíněným ustanovením byla naplněna, a dovolání proto shledal nepřípustným.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že tvrzení, dle kterého mohl předpokládat, že mu žalovaná peníze nevrátí, a mohl si tak na případné soudní poplatky našetřit, je mylné. Ze spisu dle stěžovatele vyplývá, že žalovaná v minulosti jiný svůj dluh vůči stěžovateli uhradila, byla navíc jeho blízkou přítelkyní. Peníze žádala zpravidla na řešení naléhavých potíží a to, že nemá v úmyslu peníze vrátit, se stěžovatel dozvěděl až o několik let později, když zjistil, že podobným způsobem žalovaná vylákala značné finanční částky i z dalších osob, což stěžovatel dokládá kopií usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání proti žalované. Žalovaná proto působila vůči stěžovateli důvěryhodně a ten neměl důvod se domnívat, že mu peníze nevrátí, neměl tedy ani důvod si na soudní poplatek šetřit.
6. Soud prvního stupně dovodil schopnost stěžovatele uhradit soudní poplatek z hrubého měsíčního výdělku, který činil 24 918 Kč, přitom čistý příjem, tedy skutečný měsíční výdělek, činil 19 231 Kč. Čistý výdělek vzal na vědomí až soud odvolací, ani ten však z něj neodečetl částku 6 500 Kč, kterou musí stěžovatel měsíčně hradit na výživné. Reálná částka, se kterou stěžovatel měsíčně disponuje, je tak 12 731 Kč, nikoli dvojnásobek této částky, se kterým operoval soud prvního stupně. Z této částky navíc stěžovatel splácí další závazky vzniklé v souvislosti s půjčkami žalované.
7. Tvrzení, že zaplacení soudního poplatku nemůže ohrozit jeho životní úroveň, se dle stěžovatele nezakládá na pravdě. S náklady na životní potřeby mu pomáhá matka a současná přítelkyně, jakákoli finanční půjčka je pro něj již nedostupná, neboť je zadlužen v důsledku půjčování peněz žalované. Taktéž odkaz soudů na to, že stěžovatel poskytuje značné půjčky, a proto tvrzení o jeho nemožnosti uhradit soudní poplatky zní nevěrohodně, stěžovatel považuje za mylný, neboť tyto půjčky poskytoval dlouho před zahájením řízení, v současnosti již žádné peníze nepůjčuje. Soudy tak nevycházely z aktuálních majetkových poměrů žadatele, ale z poměrů v minulosti, a postavily tak rozhodnutí na tvrzeních, která se nezakládají na skutečnosti.
8. Stěžovatel dále poukazuje na další řízení, která byla vedena v souvislosti se závazky žalované. V jednom z řízení byl stěžovatel zcela osvobozen od soudních poplatků, a to při téměř totožné finanční situaci, jako je ta, ve které se nacházel v řízení dotčeném ústavní stížností, v dalším řízení pak odvolací soud osvobodil stěžovatele od soudních poplatků částečně. Rozhodnutí soudů jsou tak dle stěžovatele taktéž nepředvídatelná.
9. Konečně stěžovatel poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší soud chybně posoudil jeho dovolání jako nepřípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud totiž podmínku nepřípustnosti spočívající v peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč vztáhnul na usnesení, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit poplatek ve výši 3 750 Kč. Stěžovatel však podával dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků, přičemž zmíněná podmínka nepřípustnosti se na toto usnesení nevztahuje, neboť v něm není rozhodováno o peněžitém plnění, ale právě o osvobození od soudních poplatků. Tím dovolací soud odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu a soudní ochranu.
III. Vyjádření účastníků řízení
10. Okresní soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření stručně zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí, stejně jako Nejvyšší soud, který zopakoval argumentaci týkající se nepřípustnosti dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
11. Vyjádření Ústavní soud nezaslal z důvodu opakování argumentace stěžovateli k replice, neboť by ve věci nepřinesla žádná další zjištění.
IV. Hodnocení Ústavního soudu
12. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí a prostudování spisového materiálu došel k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud předně poukazuje na svou praxi, dle které mu zásadně nepřísluší pozice další instance při posuzování správnosti aplikace podústavního práva, následuje tedy doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. To vyplývá z čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle kterého je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudu [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309) nebo nález sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33)].
15. Ústavní soud také považuje za důležité poukázat na rozhodnutí vydaná v řízeních o ústavních stížnostech týkajících se totožného stěžovatele a prakticky totožných nároků. Usnesením sp. zn. I. ÚS 810/13 ze dne 1. 10. 2013 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná stížnost směřující proti rozhodnutí, kterým byl stěžovatel od soudních poplatků osvobozen zcela, avšak nebyl mu ustanoven zástupce z řad advokátů dle ustanovení §30 o. s. ř. V tomto případě shledal Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů ústavně konformními, neboť vycházela z řádného odůvodnění založeného na skutečnosti, že předmětný spor není složité povahy, stěžovatel prokázal náležitou schopnost bránit svá práva, a nebylo tedy zapotřebí ustanovit mu zástupce. Usnesením sp. zn. I. ÚS 1117/12 ze dne 13. 12. 2012 (v SbNU též nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) byla taktéž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí obecných soudů, kterými byl částečně osvobozen od soudních poplatků, a to v rozsahu 40 %. Odvolací soud se dle názoru Ústavního soudu ve svém rozhodnutí podrobně věnoval majetkové situaci stěžovatele a na základě tohoto přezkumu došel k řádně odůvodněnému závěru o částečném osvobození od soudních poplatků.
16. Nálezem sp. zn. I. ÚS 731/13 ze dne 22. 8. 2013 (N 151/70 SbNU 401) pak Ústavní soud ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut stěžovatelův návrh na osvobození od soudních poplatků, přistoupil. Ústavní soud totiž shledal, že rozhodnutí vykazují prvky libovůle. Ty spočívaly v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo obsahově totožné s rozhodnutím vydaným v prakticky totožném řízení, i přes to, že v tomto předcházejícím případě bylo prvostupňové rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno pro nepřezkoumatelnost a stěžovatel byl následně od soudních poplatků osvobozen. Libovůle rozhodnutí zrušeného zmiňovaným nálezem spočívala také v tom, že nijak nereflektovalo devítiměsíční dobu, která uplynula mezi jeho vydáním a vydáním rozhodnutí předchozího, během které se mohly stěžovatelovy poměry značně změnit.
17. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí napadená projednávanou ústavní stížností vykazují stejné vady, resp. jsou téměř totožná, s rozhodnutími, která byla zrušena nálezem sp. zn. I. ÚS 731/13. Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází nesprávně z hrubého měsíčního příjmu stěžovatele, rozhodnutí soudů obou stupňů pak neberou v potaz skutečnosti doložené stěžovatelem (mj. existující dluhy, další probíhající řízení podléhající poplatkové povinnosti, vyživovací povinnost) a soudy zakládají svá rozhodnutí na spekulacích vycházejících ze skutečností minulých (v podobě půjček), které jsou předmětem zmiňovaných řízení, a hypotetických možností stěžovatele na poplatek našetřit. Soudy mají přitom při posuzování majetkových poměrů vycházet zásadně ze skutečností existujících v době posuzování či skutečností rozhodných v budoucnu, např. potenciální náklady dokazování v řízení apod. Soudy se tak dopustily stejného pochybení jako v řízení, které bylo předmětem nálezu sp. zn. I. ÚS 731/13, a Ústavní soud neshledal důvod se od názoru v něm vyjádřeného odchýlit.
18. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud je toho názoru, aniž by se vměšoval do posouzení přípustnosti optikou ustanovení §237 o. s. ř., které spočívá výhradně na Nejvyšším soudu, že tento pochybil v aplikaci procesního práva, když na osvobození od soudních poplatků aplikoval důvod nepřípustnosti dovolání dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Předmětem řízení o osvobození od soudních poplatků je totiž právě toto osvobození, nikoli peněžité plnění. Ostatně tento názor potvrzuje dřívější i pozdější judikatura Nejvyššího soudu týkající se osvobození od soudních poplatků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1359/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2808/2013).
19. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svým postupem zabránily stěžovateli v přístupu k soudu, a zasáhly tak do jeho práva na spravedlivý proces.
20. Ústavní soud proto dle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.