ECLI:CZ:US:2018:4.US.2515.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2515/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Vladimíra Salátka, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2018 č. j. 29 Co 377/2017-133, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 3 a 2. obchodní společnosti Smart okna a. s., se sídlem Pod Hájkem 2203/3, Praha 8, IČ: 29145104, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 23. července 2018 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Vladimír Salátek (dále jen "stěžovatel" nebo "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zakotvená v článku 1, článku 2 odst. 3, článku 11 odst. 1, článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. V neposlední řadě stěžovatel namítá i porušení článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 7 C 437/2015 soukromoprávní spor, v němž se obchodní společnost Smart okna a. s. (dále jen "žalobkyně") domáhala vůči Vladimíru Salátkovi (žalovanému) zaplacení částky 122 439 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok na zaplacení předmětné částky žalobkyně odvozovala z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, jíž jí byla postoupena pohledávka za žalovaným. Tuto pohledávku měl původně vůči žalovanému David Türke, který měl pro žalovaného provést dílo spočívající v dodávce a montáži výplní okenních otvorů, přičemž část ceny díla nebyla žalovaným, i přes dohodu o splátkách, uhrazena.
2) Rozsudkem ze dne 7. března 2017 č. j. 7 C 437/2015-73 obvodní soud žalobu zamítl a žalobkyni uložil nahradit žalobci náklady řízení. Obvodní soud na základě provedeného dokazování shrnul, že žalobce dostatečně neprokázal uzavření smlouvy o dílo mezi žalovaným a Davidem Türke, jakož ani svoji aktivní věcnou legitimaci. Druhý z uvedených závěrů obvodní soud učinil na základě zjištění, že první smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena mezi Davidem Türkem a nikdy neexistující obchodní společností Hakl Petr s. r. o. Proto nelze ani dovodit, že by se následně obchodní společnost Hakl okna s. r. o., která pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni, kdy stala vlastnicí dané pohledávky. V neposlední řadě obvodní soud dodal, že žalovaný nikdy svůj dluh vůči Davidu Türke neuznal, a protože faktury za provedené dílo byly vystaveny v roce 2009 a žaloba podána v roce 2015, je předmětný nárok rovněž promlčen.
3) Proti rozsudku obvodního soudu podala žalobkyně odvolání, k němuž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 19. dubna 2018 č. j. 29 Co 377/2017-133 napadený rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud akceptoval skutková zjištění obvodního soudu, nicméně s jejich právním hodnocením se již neztotožnil. Jednak dospěl k závěru, že mezi Davidem Türkem a žalovaným existovala jedna nebo více smluv o dílo, což potvrzuje dohoda o změně splatnosti doplatku ceny za dílo ve výši 122 439 Kč. Zároveň se neztotožnil se závěrem o promlčení žalovaného nároku, k čemuž připomněl, že byla-li ujednána nová splatnost závazku žalovaného (konkrétně byly ujednány dílčí splátky se stanovením splatnosti vždy pro každou splátku zvlášť), promlčecí doba běží v případě každé splátky zvlášť. Konečně městský soud uzavřel, že z hlediska platnosti a účinnosti postoupení pohledávky vůči dlužníku je stěžejním oznámení takové skutečnosti dlužníkovi. Otázka, zda na základě postupní smlouvy skutečně došlo k účinnému postoupení pohledávky, je v takovém případě (bylo-li postoupení oznámeno), nerozhodná. Protože se však obvodní soud otázkou, zda žalovanému bylo postoupení pohledávky na obchodní společnost Hakl okna s. r. o. a posléze na žalobkyni oznámeno, nezabýval, bylo třeba skutkový stav dané věci v tomto směru blíže objasnit.
Proto městský soud napadený rozsudek zrušil a věc obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stěžovatel zásah do svých shora uvedených základních práv spatřuje v usnesení městského soudu, které je prý "založeno na formalistickém a selektivním hodnocení smluvních ujednání o odpovědnosti leasingového nájemce za obstarání předmětu leasingu". Odůvodnění kasačního usnesení shledává nedostatečným co do vypořádání všech svých stěžejních argumentů a tvrdí, že jde o rozhodování ve věci, kterou obecné soudy, ale i soudy jiných členských států Evropské unie posuzují odlišně. Usnesení městského soudu zároveň vytýká překvapivost jeho právních závěrů, neboť městský soud vyšel ze zcela jiného právního posouzení věci než soud obvodní, což jej však nijak nezbavovalo povinnosti jej s takovým právním názorem seznámit formou příslušného poučení. Protože tak městský soud neučinil, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, mimo jiné, i v jeho dílčí složce již představuje princip rovnosti účastníků řízení. Stěžovatel následně podrobně rekapituluje průběh civilního řízení a závěrem navrhuje, aby Ústavní soud při projednání jeho věci postupoval ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu, tj. projednal ji přednostně mimo pořadí.
IV.
Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k vlastnímu přezkumu napadeného rozhodnutí městského soudu, musel se zabývat otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje veškeré náležitosti dle zákona o Ústavním soudu.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Toto ustanovení je odrazem principu subsidiarity ústavní stížnosti, která je obecně až posledním prostředkem ochrany základních práv a svobod. Ústavní stížností by tak měla být napadána v zásadě konečná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí a procesní.
Obecně proto není přípustná ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí obecného soudu v okamžiku, kdy je toto rozhodnutí vydáno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. ledna 2014 sp. zn. IV. ÚS 3547/13, ze dne 31. března 2014 sp. zn. III. ÚS 1091/14, ze dne 19. února 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14, ze dne 22. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 3794/14, anebo ze dne 17. září 2015 sp. zn. II. ÚS 1780/15, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/). Kasačním rozhodnutím totiž řízení nekončí a věc se vrací k dalšímu projednání. V rámci dalšího řízení před obecnými soudy se přitom lze nadále domáhat ochrany základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. III. ÚS 3576/13, či ze dne 30. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14).
V projednávané věci stěžovatel napadá kasační usnesení městského soudu. Na základě tohoto rozhodnutí se věc vrátila k dalšímu řízení a rozhodování k obvodnímu soudu. Soudní řízení tak dosud není pravomocně skončeno a za této situace je tedy ústavní stížnost obecně nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně dotčeného práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Na tomto místě je třeba dodat, že Ústavní soud výjimečně považuje za přípustné i ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně. Postupuje tak např. z důvodu nedostatečného odůvodnění a tím i nepřezkoumatelnosti napadeného kasačního rozhodnutí nebo pro podjatost soudu. Jak však Ústavní soud zjistil, o žádný z takových případů v projednávané věci nejde.
Ústavní soud nad rámec řečeného konstatuje, že v úvodní části ústavní stížnosti stěžovatel (resp. jeho právní zástupce) očividně hovoří o zcela jiném řízení, než z něhož vzešla tato ústavní stížnost. Předmětem řízení před obecnými soudy v projednávané věci je totiž posouzení nároku na zaplacení peněžité částky z titulu smlouvy o postoupení pohledávky, nikoliv leasingové smlouvy.
Co se týče otázky údajné překvapivosti napadeného usnesení a porušení principu rovnosti účastníků řízení, je třeba říci, že Ústavní soud takové pochybení v projednávané věci nezjistil. Stěžovatel byl seznámen s odvolací argumentací protistrany (§210 odst. 1 o. s. ř.), která rozporovala jednotlivé právní závěry obvodního soudu, mimo jiné i otázku významu platnosti jednotlivých postupních smluv. Nutno zároveň dodat, že stěžovatel byl v odvolacím řízení právně zastoupen a mohl tak kvalifikovaně reagovat na dílčí argumenty uplatněné protistranou, včetně odkazů na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Co se týče možnosti zohlednění smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi Davidem Türke a obchodní společností Hakl okna s. r. o., kterou vedlejší účastník předložil až v průběhu odvolacího řízení (a tedy po již nastalé koncentraci řízení), postačí odkázat na stranu 5 odůvodnění usnesení městského soudu, kde tento s odkazem na §118b odst. 1 o. s. ř. in fine přesvědčivě vysvětlil, proč lze i k této později uplatněné skutečnosti v řízení před obvodním soudem přihlédnout.
Jde-li o návrh stěžovatele na přednostní projednání jeho věci, Ústavní soud konstatuje, že tento stěžovatel odůvodňuje zcela obecně a Ústavnímu soudu tak není zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje naplnění podmínek aplikace §39 zákona o Ústavním soudu. Sama skutečnost, že se věc vrátila obvodnímu soudu k dalšímu řízení jeho postavení - jak je zřejmé i ze závěrečné pasáže odůvodnění městského soudu - nezbytně nezhoršuje.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul jako nepřípustnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2018
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj