ECLI:CZ:US:2018:4.US.2569.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2569/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, 8. pěšího pluku 2380, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 3 As 137/2017-33 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2017 č. j. 22 A 111/2016-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 7. 2018 Zdenka Šillerová (dále jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu byla porušena základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a odst. 2 a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby tato rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka dále navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti žalovaným.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou podanou dne 9. 8. 2016 se žalobkyně domáhala ochrany před nezákonným zásahem Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "žalovaný"), který spatřovala v tvrzení uvedeném ve sdělení ze dne 26. 7. 2016 č. j. MSK 98453/2016, že "společné rozhodnutí č. j. MUFO 15644/2014, sp. zn. MUFO_S 2448/2013 ze dne 27. 6. 2014 a územní rozhodnutí č. j. MUFO 16009/2013, sp. zn. MUFO_S 1659/2013 ze dne 16. 8. 2013 jsou z důvodu uplynutí času nepřezkoumatelná a je nutné je považovat za bezvadná."
Dne 15. 3. 2017 rozsudkem č. j. 22 A 111/2016-47 Krajský soud v Ostravě (dále jen "správní soud") žalobu žalobkyně zamítl (výrok I). Správní soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla být citovaným sdělením žalovaného zkrácena na svých právech, neboť jí tímto sdělením nebyly uloženy žádné povinnosti, ani nebyla omezena její práva.
Dne 23. 5. 2018 rozsudkem č. j. 3 As 137/2017-33 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 22 A 111/2016-47 jako nedůvodnou zamítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti postrádající jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci stěžovatelka uvedla, že "[d]ůvodem podání této ústavní stížnosti je skutečnost, že v uvedeném přípise žalovaný najisto nepostavil, že k uplynutí ročních lhůt došlo ze strany stěžovatelky podáním podnětu k přezkoumání uvedených rozhodnutí po lhůtě, která je prekluzivní, neboť žalovaný den obdržení podnětu v přípise vůbec nezmínil." Stěžovatelka poukázala na obsah správní žaloby a vyjádřila přesvědčení, že byla porušena její práva dle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jak bylo výše již zmíněno.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí správního soudu i kasačního soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.
Jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud se nezabýval návrhem stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Tento návrh má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu