ECLI:CZ:US:2018:4.US.2584.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2584/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti S. M. ELEKTRO s. r. o., se sídlem Zastávecká 1030, Rosice, zastoupené Mgr. Petrem Pařilem, advokátem advokátní kanceláře AK Pařil, s. r. o., se sídlem Škárova 809/16, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2018 č. j. 32 Cdo 162/2018-796, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2017 č. j. 47 Co 101/2017-766 a proti výroku II rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 26. ledna 2017 č. j. 116 C 8/2015-702, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení a za účasti obchodní společnosti BAK stavební společnosti a. s., se sídlem Žitenická 871/1, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně", resp. "zhotovitelka") napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí v jí uvedeném rozsahu a tvrdí, že tato rozhodnutí údajně porušila její ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož součástí je povinnost soudu posoudit odborné otázky znalcem na základě znaleckého posudku. Dále namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, nezohlednění autonomie vůle stran a nesprávné posouzení relativní neplatnosti změny uzavřené smlouvy o dílo, současně prý zejména soud prvního stupně nerespektoval zásadu "pacta sunt servanda" plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a tím údajně zasáhl do práva stěžovatelky na "svobodné jednání" ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny. Odmítnutí dovolání ze strany Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za postup v rozporu s čl. 4 Ústavy, neboť se jejím základním právům údajně nedostalo ochrany soudní moci.
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 26. 1. 2017 č. j. 116 C 8/2015-702 ve věci žalobkyně proti žalované BAK, stavební společnosti a. s. (dále jen "žalovaná") v řízení o zaplacení částky 2 665 412,15 Kč s příslušenstvím tak, že žalobě ohledně částky 1 599 356 s úrokem z prodlení vyhověl (výrok I), ohledně částky 1 066 056,15 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II).
Okresní soud v rozsudku konstatoval, že dne 15. 2. 2013 uzavřely žalobkyně jako zhotovitelka a žalovaná jako objednatelka smlouvu o dílo č. S-600/13/355 LEGO, jíž se zhotovitelka zavázala na své náklady a nebezpečí provést dílo - kompletní provedení silnoproudu (kabeláže v provedení hliník) včetně uzemnění a hromosvodu, slaboproudých rozvodů a dalších prací, a to v rozsahu, standardu a funkčnosti podle projektové dokumentace. Cena díla byla sjednána ve výši 13 070 000,- Kč bez DPH. Smlouvu smluvní strany upravily dodatkem č. 2. Z celkové fakturované částky zůstala neuhrazena částka 1 599 356,- Kč. Druhou část žalovaného nároku představují vícepráce, podle tvrzení zhotovitelky podle objednávek žalované. Skutečnost, že zhotovitelka skutečně jednala na základě objednávek žalované, žalobkyně v řízení neprokázala. Z obsahu smluvních ujednání bylo prokázáno, že jakákoli změna a dodatky smlouvy byly vyžadovány v písemné formě. Současně žalobkyně neprokázala uzavření předmětné změny smlouvy či dodatku k ní ani ústní formou či konkludentně.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2017 č. j. 47 Co 101/2017-766 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III až V a v napadené části výroku II, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 718 414,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I).
Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 16. 5. 2018 č. j. 32 Cdo 162/2018-796 dovolání žalobkyně odmítl zčásti pro vady dovolání a zčásti pro jeho nepřípustnost. Dovolací soud konstatoval, že dovolatelka v dovolání formuluje otázku, jestli v případě, že se strany písemně, ať již na listině nebo e-mailem domluvily na změnách, byl mezi nimi uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo, a to v písemné formě. Dovolací soud uzavřel, že žádná z předestřených otázek nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně nároku na zaplacení částky 718 414,75 Kč s příslušenstvím s odkazem na závěr, že žalobkyně neprokázala uzavření konkrétní dohody účastníků o kvantitativní a kvalitativní změně díla u rozvaděčů nad rámec zadávací dokumentace v jakékoliv formě. Nebyla tedy, v jakékoliv formě prokázána shoda oferty a akceptace směřující ke změně předmětu smlouvy o dílo ve vztahu k rozvaděčům.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (v souladu s názorem uvedeným v dovolání) namítá, že změny v rozvaděčích byly provedeny nad rámec zadávací dokumentace žalované. Protože provedené změny nebyly a ani neměly být součástí nabídky stěžovatelky, jsou proto vícepracemi, za jejichž provedení požadovala uhradit částku 718 414,75 Kč.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka ve vztahu k soudu prvního stupně v tzv. opomenutém důkazu. V dané věci prý nebylo provedeno dostatečné dokazování mezi účastníky řízení sporných skutečností. Konkrétně prý nebylo prokázáno, zda rozvaděče, které nechala zpracovat stěžovatelka na základě původní dokumentace předložené žalovanou, odpovídaly jejímu zadání; zda požadavky na úpravu rozvaděčů vznesené žalovanou v průběhu provádění díla byly nad rámec původního zadání, zda případně dílenská dokumentace dodaná stěžovatelkou byla v této otázce nedostatečná a požadované úpravy měly za úkol dát zpracovanou dílenskou dokumentaci do souladu se zadávací dokumentací žalované. Stěžovatelka namítá, že oba účastníci navrhli zpracování znaleckého posudku znalcem v oboru elektrotechniky, avšak tento návrh okresní soud zamítl s poukazem na skutečnost, že stěžovatelka neprokázala, že by takové změny byly v souladu či na přání žalované, a že šlo o změnu smlouvy o dílo či doplnění smlouvy na základě dodatku. S tímto odůvodněním stěžovatelka nesouhlasí, neboť podle jejího názoru právě znalecký posudek měl tuto otázku vyjasnit. K nutnosti přibrat znalce do řízení stěžovatelka poukazuje na závěry, vyplývající z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 252/99 a sp. zn. I. ÚS 2121/07.
Oba obecné soudy údajně zatížily svá rozhodnutí vadou, spočívající v nepřezkoumatelnosti jejich rozsudků. Soudy především neřešily otázku, jestli provedené změny jsou změnou smlouvy, když jejich závěr, že jde o pouhé upřesnění jejího obsahu, nekoresponduje s žádným provedeným důkazem. Oba soudy zdůraznily skutečnost, že v řízení bylo prokázáno, že nebyla uzavřena dohoda o změně předmětu smlouvy o dílo v písemné formě, aniž se prý soudy vypořádaly s argumentací stěžovatelky, že mohlo dojít k uzavření smlouvy v jiné formě, než písemné, což prý nerespektuje princip autonomie vůle smluvních stran a zásadu pacta sunt servanda. Z e-mailové korespondence mezi stranami sporu podle názoru stěžovatelky vyplývá, že v průběhu provádění díla docházelo ke změnám původně smlouvou schválených rozvaděčů, a to na pokyn žalované.
Stěžovatelka tak dovozuje, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a následně vyvozenými právními závěry, což prý je zřejmým porušením spravedlivého procesu a porušením principu zákazu libovůle v rozhodování soudů. I kdyby prý nebyla změna smlouvy uzavřena písemnou formou, nic tato skutečnost nemění na tom, že ve smyslu §40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, je sankcí za nedodržení písemné formy relativní neplatnost takového úkonu.
Napadené rozsudky, stejně jako odmítavé usnesení dovolacího soudu, trpí podle názoru stěžovatelky "přílišným formalismem", což je v rozporu s čl. 4 Ústavy.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, byla podána oprávněnou osobou a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím a vzhledem k tomu, že mohl zkoumat pouze namítanou protiústavnost, dospěl k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením důkazů provedeným zejména soudem prvního stupně, přičemž z odlišného hodnocení důkazů dospívá i k odlišným skutkovým závěrům, které podle jejího názoru lépe vystihují podstatu sporu. Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka zcela pomíjí skutečnost, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení ve věci samé. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Je rovněž třeba zdůraznit, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném občanským soudním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá především skutkové námitky, které již uplatnila v předchozích řízeních před soudy obou stupňů, aniž by však jakkoliv reflektovala, že se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatelka nadále pouze opakovaně předkládá svoji verzi skutkového děje, jejíž udržitelnost soudy souhrnným hodnocením všech důkazů vyvrátily. Úkolem Ústavního soudu přitom není, aby přezkum důvodnosti námitek stěžovatelky prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů.
Žádný protiústavní exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. K námitce stěžovatelky o tzv. opomenutém důkazu Ústavní soud poznamenává, že v rámci své důkazní povinnosti mohla sama (vlastní aktivitou) nejen navrhovat důkazy, ale i je předkládat. Soud prvního stupně neměl důvod navrhovat provedení znaleckého posudku za situace, kdy stěžovatelka neprokázala, že z e-mailové komunikace mezi účastníky řízení docházelo průběžně k upřesňování jednotlivých položek v případě zhotovení rozvaděčů. Jak zdůraznil soud prvního stupně, z žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno, že žalovaná souhlasila se změnou rozsahu provedeného díla i s jeho kvalitativními změnami či doplňky, které by se samozřejmě musely odrazit i ve sjednané ceně díla. Stěžovatelce se rovněž nepodařilo prokázat, že by si žalovaná sporné vícepráce objednala a jejich rozsah odsouhlasila.
Odvolací soud zkoumal i vůli stran, při svém rozhodování vycházel z obsahu připojené e-mailové korespondence, ale i z výpovědí ve sporu slyšených svědků, přičemž názor stěžovatelky ohledně akceptace navrhovaných víceprací či případných změn předmětu díla nebyl prokázán. Za této situace nebylo možné vycházet jen z tvrzení stěžovatelky, ale především ze všech ve věci provedených důkazů, přičemž stěžovatelka si musela být při všech svých jednáních vědoma skutečnosti, že v předmětné smlouvě bylo výslovně ujednáno (čl. 8 bod 8.2), že jakékoliv změny nebo doplňky smlouvy jsou možné pouze formou písemných oboustranně potvrzených dodatků.
Žádná protiústavní pochybení Ústavní soud neshledal ani v rozhodnutí dovolacího soudu.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nebo jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu