ECLI:CZ:US:2018:4.US.2825.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2825/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Štěpána Fürsta, zastoupeného JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2017 č. j. 2 As 157/2017-42, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2017 č. j. 54 A 9/2016-37, proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 a proti rozhodnutí Městského úřadu Třeboň, odboru dopravy ze dne 17. 5. 2016 č. j. D 14/16-ZŠ, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje, U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice a Městského úřadu Třeboň, odboru dopravy, Palackého nám. 46/II, 379 01 Třeboň, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 3. 9. 2017 Štěpán Fürst (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o provozu na pozemních komunikacích").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 17. 5. 2016 rozhodnutím č. j. D 14/16-ZŠ Městský úřad Třeboň, odbor dopravy (dále jen "správní orgán") žalobce uznal vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení §125c odst. 1 písm. b) a k) zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterých se dopustil z nedbalosti tím, že dne 24. 1. 2016 v 10:25 hod. řídil v obci Třeboň osobní automobil pod vlivem alkoholu a při silniční kontrole nepředložil řidičský průkaz, za což mu byla uložena pokuta ve výši 3 000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel na území ČR na dobu 6 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Dne 15. 9. 2016 rozhodnutím č. j. KUJCK 122534/2016 Krajský úřad Jihočeského kraje (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 17. 5. 2016 č. j. D 14/16-ZŠ zamítl a rozhodnutí potvrdil
Dne 30. 3. 2017 rozsudkem č. j. 54 A 9/2016-37 Krajský soud v Českých Budějovicích ze dne (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2016 č. j. KUJCK 122534/2016 zamítl.
Dne 21. 7. 2017 rozsudkem č. j. 2 As 157/2017-42 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. 54 A 9/2016-37 zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na pracovní a soukromý život chráněné čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, a právo pokojně užívat majetek zaručené čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dle názoru stěžovatele napadená rozhodnutí "jsou ústavně nesouladná, neboť ani nebyla správně a řádně odůvodněna, navržené důkazy neprovedeny a závěry zůstaly odporující Ústavě i Listině základních práv a svobod, včetně Dodatkového protokolu k Úmluvě."
Stěžovatel poukázal na četná rozhodnutí Ústavního soudu a identifikoval tři okruhy otázek, jejichž ústavností by se dle jeho názoru měl Ústavní soud zabývat, a to
1/ zda přibližná hodnota 0,1 promile etylalkoholu v dechu může ovlivnit schopnosti řidiče k řízení,
2/ zda měl být v řízení proveden znalecký posudek ke zjištění rozsahu jeho domnělého ovlivnění alkoholem při řízení vozidla za předpokladu přibližné hodnoty 0,1 promile etylalkoholu,
3/ zda mu měla být konečná rozhodnutí doručena do vlastních rukou.
Stěžovatel obsáhle polemizoval s ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje stěžejní námitky uplatněné již v předcházejících řízeních a týkající se otázek, zda přibližná hodnota 0,1 promile etylalkoholu v dechu může ovlivnit schopnosti řidiče k řízení, a zda mu měla být konečná rozhodnutí doručena do vlastních rukou.
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že s těmito námitkami se správní orgány, správní soud i kasační soud dostatečně a ústavně relevantním způsobem vypořádaly, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
K námitce neprovedení znaleckého posudku ke zjištění rozsahu domnělého ovlivnění stěžovatele alkoholem při řízení vozidla za předpokladu přibližné hodnoty 0,1 promile, Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy; neprovedení důkazů však musí dostatečně odůvodnit. Z odůvodnění napadeného rozsudku správního soudu ze dne 30. 3. 2017 (body 30 a 31 na str. 8 a 9) je zřejmé, že neprovedení stěžovatelem navrhovaného znaleckého posudku správní soud dostatečně odůvodnil.
K námitce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku správního soudu kasační soud konstatoval, že stěžovatel vznáší tuto námitku obecně, aniž by konkrétně rozvedl, v čem nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku tkví.
Z obsahu podané ústavní stížnosti tak vyplývá, jak bylo konstatováno již výše, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho právní věci dospěly správní orgány a obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu, stojícímu vně soustavy soudů obecných, nepřísluší.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí správního soudu i kasačního soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole, odkázat.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu