ECLI:CZ:US:2018:4.US.2850.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2850/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti K plus K, spol. s r. o., se sídlem v Letohradu, Orlice 283, zastoupené JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské nám. 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2017, č. j. 30 Cdo 2292/2017-180, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2017, č. j. 58 Co 377/2016-167, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí, jimiž měla být porušena její práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Rozsudkem ze dne 20. června 2016, č. j. 18 C 111/2014-131, Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit stěžovatelce 1 553 882,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení dalších 5 349 600 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 1 155 Kč (výrok III.). Shora citovaným rozsudkem Městský soud v Praze změnil výrok I. rozsudku nalézacího soudu tak, že žalobu zamítl, výrok II. ohledně částky 3 120 600 Kč s příslušenstvím a úroků z prodlení z celé žalované částky potvrdil, ohledně částky 2 229 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání jako nepřípustné proto, že skutková zjištění soudů nejsou dovolacím důvodem. Stěžovatelka je přesvědčena, že posouzení ceny nemovitosti není otázkou skutkovou, ale právní, která dovolacím důvodem je, a Nejvyšší soud se proto měl věcí zabývat - k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1966/16. Dále namítá, že odvolací soud zhodnotil provedené důkazy svévolně a v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 3588/14; věcné posouzení dovolání směřující proti tomuto postupu je tedy namístě.
K věci si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 18 C 111/2014. Z něj se podává, že nemovitosti stěžovatelky byly v exekuci vydraženy za cenu nižší, než jakou stanovil předchozí odhad. Poté, co krajský soud rozhodl, že se příklep vydražiteli neuděluje, se stěžovatelka domáhala určení vlastnictví k nemovitostem, nebyla však úspěšná, neboť nemovité věci mezitím změnily majitele. S ohledem na tyto okolnosti se stěžovatelka domáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši odhadní ceny nemovitosti, a dále náhrady ušlého zisku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelce přísluší pouze rozdíl mezi cenou odhadu a cenou, za kterou byly nemovitosti vydraženy (výtěžek dražby nemovitosti přináležející stěžovatelce byl poukázán na úhradu jejích dalších exekucí); ušlý zisk nalézací soud s ohledem na okolnosti případu vyloučil. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v tom smyslu, že výtěžek dražby určil jako reálnou cenu nemovitosti, jak s ohledem na časové rozpětí mezi vypracováním posudku (2004) a provedením dražby (2009), tak především s odkazem na nepřípadnost aplikace nálezu sp. zn. II. ÚS 3588/14. S ohledem na existenci dalších exekucí na majetek stěžovatelky by nakonec k dražbě jistě došlo a stěžovatelka by vyššího výnosu nedosáhla; proto nemohla volně disponovat majetkem a není možné vycházet z ceny obvyklé ve volném prodeji. Odvolací soud dále potvrdil užití výtěžku dražby na úhradu dalších pohledávek stěžovatelky, které byla z dražby vrácena částka nižší než 10 % výtěžku. V otázce ušlého zisku stěžovatelky odvolací soud označil závěry soudu prvního stupně za předčasné a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, neznamená-li současně porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek krajského soudu; je přesvědčena, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při níž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Podle Nejvyššího soudu je dovolání nepřípustné, protože není jasné, jakou ustálenou praxi Nejvyššího soudu či odchylku od ní se stěžovatelka domáhá změnit a požadavek na jiné posouzení rozhodnutí odvolacího soudu není tímto dovolacím důvodem. Úkolem Ústavnímu soudu není, jak již výše zmíněno, přezkoumávat veškerá rozhodnutí obecných soudů jen proto, že je stěžovatelka přesvědčena o jejich nesprávnosti. Nejvyšší soud v projednávané věci v rámci své zákonem stanovené kompetence posuzoval přípustnost dovolání stěžovatelky a rozhodl. Je pochopitelné, že stěžovatelka není s takovým závěrem spokojena, ale Nejvyšší soud při jeho vyslovení stěžovatelku nezkrátil v žádném jejím zaručeném právu - dovoláním se zabýval dostatečně a řádně vysvětlil, proč je posoudil jako nepřípustné, odkázal přitom na nález sp. zn. II. ÚS 2000/16, podle kterého je nezbytné, aby se dovolatel vymezil vůči aplikované judikatuře.
Podle již zmíněného nálezu sp. zn. II. ÚS 2588/14 je při určení tzv. ceny obvyklé "třeba zvažovat všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, tedy i tržní vlivy". Městský soud v Praze tak učinil, avšak v konkrétním případě nezjistil důvod pro to, aby se tržní vliv projevil ve vyjádření ceny nemovitostí ve výši (vzniklé škody), kterou stěžovatelka očekávala - tím vysvětlil, proč na danou věc nelze uvedený nález aplikovat. Proto ani v postupu Městského soudu v Praze Ústavní soud nezjistil tvrzená pochybení a zásah do zaručených práv stěžovatelky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze vyjadřuje svoji nespokojenost se závěry obecných soudů, které však postupovaly v souladu se zákonem, a svá rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnily. Polemika stěžovatelky proto není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu