ECLI:CZ:US:2018:4.US.2891.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2891/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Jaroslava Špačka, zastoupeného Mgr. Bc. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1204/8, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 As 158/2018-52, Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2018, č. j. 22 A 125/2017-65, a rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 22. 5. 2017, č. j. S-SMO/196270/17/OD/Bře, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Magistrátu města Ostravy jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Úřad městského obvodu Ostrava - Jih vydal stavební povolení na část stavby "Cyklistická stezka Proskovická, Blanická" rozhodnutím ze dne 3. 4. 2015, č. j. JIH/022638/15/VŽP/Kle. Stěžovatel podal proti stavebnímu povolení dne 11. 4. 2017 odvolání, které zamítl Magistrát města Ostravy napadeným rozhodnutím ze dne 22. 5. 2017, č. j. S-SMO/196270/17/OD/Bře. Magistrát uvedl, že stěžovatel byl účastníkem stavebního řízení v postavení vlastníka sousedního pozemku a stavební povolení mu bylo doručeno veřejnou vyhláškou dne 26. 4. 2015, tudíž odvolání podané až dne 11. 4. 2017 bylo opožděné.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 4. 2018, č. j. 22 A 125/2017-65, zamítl stěžovatelovu žalobu jako nedůvodnou; kasační stížnost stěžovatele následně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 4 As 158/2018-52. Správní soudy uvedly, že stěžovatel byl vlastníkem sousedního pozemku, proto mu bylo řádně doručováno veřejnou vyhláškou v souladu s tehdy účinnou právní úpravou zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. I v případě, že by byl stěžovatel vlastníkem pozemku, na kterém má být stavba provedena, což však nebylo v řízení prokázáno, bylo by při doručování postupováno stejně. Navíc stavební povolení bylo doručeno poslednímu účastníkovi dne 25. 4. 2015, a proto by v případě vadného doručování bylo možné podle §84 odst. 1 správního řádu podat včasně odvolání pouze do jednoho roku od uvedeného data, tedy do dne 25. 4. 2016; stěžovatel však podal odvolání až 11. 4. 2017.
Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a krajského soudu i rozhodnutí magistrátu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 25. 8. 2018 a navrhuje jejich zrušení; zároveň navrhuje odklad jejich vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků v řízení před soudy a orgány veřejné správy podle čl. 37 odst. 3 Listiny, vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Dále byly podle stěžovatele porušeny čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah spatřuje zejména v tom, že vlastnictví k pozemku, na kterém je stavba částečně realizována, je sporné, a proto mělo být se stěžovatelem v souladu se zásadou předběžné opatrnosti jednáno jako s účastníkem stavebního řízení podle §109 odst. 1 písm. c) stavebního zákona a §27 odst. 1 písm. a) správního řádu - z tohoto důvodu nemohlo být jeho odvolání považováno za opožděné. Obecné soudy i správní orgán činily v řízení rozdíl mezi účastníky podle formálního stavu evidence katastru nemovitostí i přes to, že věděly, že se stěžovatel určení vlastnictví k pozemku domáhá soudně, čímž porušily zásadu rovnosti účastníků. Závěry obecných soudů považuje stěžovatel za svévolné a nepředvídatelné, neboť připustily, že spornost vlastnického práva k pozemku, na kterém má být stavba realizována, nemá vliv na probíhající stavební řízení.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s §30 odst. 1 zákon o Ústavním soudu; rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, je však zjevně neopodstatněná.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů či správních orgánů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatelova argumentace postrádá ústavně právní rozměr a činí z Ústavního soudu další instanci obecné justice, kterou v žádném případě není. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při jejich rozhodovací činnosti - nic takového Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Obecné soudy i magistrát učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.
Předmětem řízení je otázka včasnosti podaného odvolání stěžovatele proti stavebnímu povolení. Magistrát i obecné soudy logicky a správně dospěly k závěru, že stěžovatel není vlastníkem pozemku, na kterém má být stavba realizována, neboť není v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, a proto mu bylo možné doručit stavební povolení veřejnou vyhláškou na úřední desce. I v případě, že by byl stěžovatel vlastníkem pozemku, tak ani v takovém případě neměl správní orgán podle v té době účinné právní úpravy povinnost mu doručit stavební povolení do vlastních rukou. Pokud by bylo doručováno vadně, tak i přes to by bylo nutné posoudit stěžovatelovo odvolání jako opožděné s ohledem na §84 odst. 1 správního řádu, podle něhož je odvolání možné podat nejpozději do jednoho roku ode dne doručení napadeného rozhodnutí poslednímu účastníkovi, tedy do 25. 4. 2016, avšak stěžovatel podal odvolání až dne 11. 4. 2017. Skutečnost, že stěžovatel vede soudní spor o určení vlastnictví k dotčenému pozemku, není ve vztahu k probíhajícímu stavebnímu řízení relevantní. V případě, že by byl v soudním sporu stěžovatel úspěšný, mohla by taková skutečnost být důvodem pro obnovu správního řízení. Je však nutné zdůraznit, že námitky týkající se vlastnictví pozemku, na kterém má být stavební záměr realizován, mají své místo zejména v územním řízení, ve kterém se řeší umístění stavby, nikoli až ve fázi povolování samotné realizace stavby.
S ohledem na vše shora uvedené proto Ústavní soudu dospěl k závěru, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu ani rozhodnutím magistrátu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele; proto na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Domáhá-li se stěžovatel odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byl by takový postup možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost "přijal"; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit [viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94 (U 2/3 SbNU 313)]. Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu