ECLI:CZ:US:2018:4.US.2961.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2961/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupeného JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 690/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017 č. j. 22 Cdo 1438/2017-241, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2016 č. j. 49 Co 2/2016-220 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015 č. j. 34 C 103/2015-175, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §114b odst. 5 a ustanovení §153a odst. 3 ve slovech "§114b odst. 5" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Jiřího Nováka a Jolany Novákové, oba bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený, se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 18. 9. 2017 statutární město Brno (dále jen "žalovaný" nebo "stěžovatel") navrhlo, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v řízení o zdržení se imisí ve formě hluku, bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2, a do práva na vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ustanovení §114b odst. 5, a ustanovení §153a odst. 3 ve slovech "§114b odst. 5" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Tzv. imisní žalobou se vedlejší účastníci Jiří Novák a Jolana Nováková domáhali ochrany před imisí hlukem pocházejícím z kulturních, sportovních a jiných akcí pořádaných na parcele p. č. X v k. ú. město Brno, obec Brno (zjednodušeně řečeno z náměstí S.).
Dne 11. 8. 2015 rozsudkem pro uznání č. j. 34 C 103/2015-175 Městský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") žalovaného zavázal zdržet se ve výroku blíže specifikovaných imisí ve formě hluku pocházejících z kulturních, sportovních, politických a jiných akcí pořádaných na náměstí S. Rozsudek pro uznání byl vydán podle §114b odst. 5 a §153a odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný se v zákonné 30denní lhůtě k žalobě nijak nevyjádřil, nesdělil, že s žalobním návrhem nesouhlasí, neuvedl v tomto ohledu žádnou argumentaci a neuvedl ani skutečnosti, které by mu ve vyjádření jakkoliv bránily.
Dne 21. 9. 2016 rozsudkem č. j. 49 Co 2/2016-220 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 8. 2015 č. j. 34 C 103/2015-175 potvrdil (výrok I) jako věcně správný. Odvolací soud konstatoval, že zákonné předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 o. s. ř. byly v posuzované věci splněny, a že v důsledku procesní pasivity žalovaného, který se v soudem určené lhůtě ve věci samé nevyjádřil, nastala fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř., a to ve vztahu k oběma žalobcům; je tedy správný i závěr nalézacího soudu o tom, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.
Dne 20. 6. 2017 usnesením č. j. 22 Cdo 1438/2017-241 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 9. 2016 č. j. 49 Co 2/2016-220 odmítl (výrok I) jako nepřípustné. Dovolací soud se v odůvodnění podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám žalovaného, i k důsledkům pravomocného rozhodnutí ve vztahu k výkonu ústavně zaručeného práva shromažďovacího. Dovolací soud uvedl, že předmětné soudní rozhodnutí činí žalovaného odpovědného především za akce konané jím samotným a osobami, které užívají náměstí S. na základě práva od něj odvozeného (například výpůjčky či nájmu), bez dalšího naopak nedopadá na hluk pocházející od osob užívajících předmětný pozemek na základě obecného užívání veřejného prostranství či na základě ústavně zaručeného práva shromažďovacího, obzvláště pokud žalovaný nemůže užívání předmětného pozemku jimi jakkoliv ovlivnit; dovolací soud odkázal na judikaturu vymezující odpovědnost tzv. nepřímého narušitele v řízení o negatorní žalobě, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. 22 Cdo 374/2015. Závěrem dovolací soud poukázal na skutečnost, že odvolací soud při své přezkumné činnosti ve vztahu k rozhodnutí nalézacího soudu posuzoval toliko splnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání na základě žaloby, žalobních tvrzení a obsahu spisu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem, konkrétně, jak bylo již výše uvedeno, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a také vlastnické právo dle čl. 11 Listiny.
Porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny stěžovatel spatřuje v postupu nalézacího soudu, který dle jeho názoru rozhodl rozsudkem pro uznání, ač k tomu nebyly splněny podmínky, přičemž toto porušení nenapravil odvolací soud ani dovolací soud.
Stěžovatel namítl neústavní použití a neproporcionální využití kvalifikované výzvy podle §114b o. s. ř., a poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15. Byl toho názoru, že pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a o. s. ř. nebyly splněny předpoklady, neboť tomu bránila překážka dle §153a odst. 2 o. s. ř., a že pro vydání kvalifikované výzvy nebyly splněny zákonné podmínky. V nemožnosti domáhat se změny rozsudku v sousedském sporu spatřuje další zásah do práva na spravedlivý proces.
K tvrzenému porušení vlastnického práva dle čl. 11 Listiny stěžovatel uvedl, že rozsudkem nalézacího soudu byl výrazně omezen v možnosti zajišťovat pořádek, bezpečnost a rovný přístup na dotčený pozemek, tj. na náměstí S., čímž bylo zasaženo do jeho, byť výrazně omezeného, vlastnického práva.
Protiústavnost napadených ustanovení o. s. ř. stěžovatel spatřuje v tom, že dle jeho přesvědčení nezaručují účastníku řízení svobodu vůle podle čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), ani spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Své tvrzení dále podrobněji stěžovatel odůvodnil.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.
Dovolací soud, jako účastník řízení, ve vyjádření ze dne 10. 11. 2017 k ústavní stížnosti uvedl, že do ústavně zaručených práv stěžovatele nijak nezasáhl, neboť s jednotlivými v ústavní stížnosti uplatněnými námitkami se obsáhle vypořádal již ve svém rozhodnutí, na jehož odůvodnění odkázal. Poukázal na průběh řízení před nalézacím soudem, v průběhu něhož žalovaný žádnou věcnou argumentaci proti žalobě v zásadě neuplatnil, a na zamítavý nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), zabývající se ústavností tzv. rozsudku pro fikci uznání nároku. Podle dovolacího soudu za dané situace bylo možné se toliko zabývat otázkou, zda byly vskutku naplněny všechny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro fikci uznání nároku, a zda při aplikaci právních norem nedošlo k ústavnímu deficitu zejména spočívajícímu v libovůli či přepjatém formalismu, k čemuž dle jeho názoru nedošlo. Dovolací soud se vyjádřil k postupu nalézacího soudu při doručování výzvy, na němž neshledal jakékoliv procesní pochybení, stejně jako při jeho posouzení možnosti uzavřít v dané věci soudní smír. Poukázal dále na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2017 č. j. 63 A 2/2017-28, v němž krajský soud zcela správně dovodil, že rozhodnutí v této věci nijak nebrání politickým shromážděním na náměstí S. Dovolací soud závěrem uvedl, že v dovolacím řízení nijak neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolával. Rozsáhlou dovolací argumentací a prakticky obsahově shodnou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, měl stěžovatel reagovat již dříve, tj. na výzvu nalézacího soudu, což by nepochybně vyloučilo možnost vydání rozsudku pro uznání. Pokud stěžovatel opakovaně soudům všech stupňů rozsáhle vytýká pochybení a nedostatky v jejich činnosti v dané věci, přehlíží, že on sám zcela rezignoval na základní a fakticky jedinou povinnost, kterou v řízení měl, kterou byla povinnost vyjádřit se k žalobě, přičemž ve výzvě k vyjádření byl zcela jednoznačně poučen o důsledcích, které pro něj v řízení vyplynou, jestliže na výzvu reagovat nebude. Procesní postup žalovaného dovolací soud považuje za "příkladnou" ukázku naprostého ignorování procesních povinností účastníka řízení, jenž se snaží důsledky svého postupu dodatečně přesunout na soudy za situace, kdy tyto možné důsledky mu musely být známy již v době, kdy mu nalézací soud doručil výzvu k vyjádření k žalobě a právě při jejich vědomí měl na výzvu nalézacího soudu reagovat.
Odvolací soud ve vyjádření ze dne 17. 10. 2017 k ústavní stížnosti plně odkázal na obsah rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2015 č. j. 34 C 103/2015-175, jakož i na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
Vedlejší účastníci Jiří Novák a Jolana Nováková, bez právního zastoupení, ve vyjádření k ústavní stížnosti podrobně a polemicky komentovali jednotlivá tvrzení stěžovatelem uvedená v ústavní stížnosti, a poukázali na skutečnost, že akcesorickým návrhem na zrušení jednotlivých ustanovení o. s. ř. se již Ústavní soud dříve několikrát zabýval. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel repliku na vyjádření dovolacího soudu k ústavní stížnosti nepodal.
V.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzenému porušení základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel především tvrdil, že nesprávným právním posouzením zákonných podmínek pro vydání rozsudku pro uznání obecné soudy všech stupňů porušily základní právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 a násl. Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
V této části je ústavní stížnost dle přesvědčení Ústavního soudu jen polemikou se způsobem, jakým obecné civilní soudy všech stupňů posoudily splnění podmínek pro vydání tzv. kvalifikované výzvy, tj. usnesení podle §114b o. s. ř., a následně i rozsudku pro uznání podle §153a o. s. ř., přičemž ústavní stížnost jen opakuje argumenty stěžovatelem již dříve uplatněné v civilním řízení, s nimiž se obecné soudy již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Prostor pro zásah Ústavního soudu v principu bude dán pouze tehdy, pokud se rozhodnutí obecného soudu jeví jako svévolné nebo zjevně nepřiměřené, a za předpokladu, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, tj. neodpovídalo požadavkům čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 10. 2017 ve věci Tibet Mentes a ostatní proti Turecku, stížnosti č. 57818/10, 57822/10, 57825/10, 57827/10, 57829/10, bod 47 a násl., dostupný na http://hudoc.echr.coe.int).
Ústavní soud je toho názoru, že důvody, pro které nalézací soud vydal rozsudek pro uznání, pro které odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil jako věcně správný, a pro které dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat, což lze vztáhnout i na poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1024/15, s nímž se dovolací soud ústavně relevantním způsobem vypořádal v odůvodnění svého napadeného usnesení na str. 8.
K tvrzenému porušení základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatel dále tvrdil, že rozsudkem nalézacího soudu byl výrazně omezen v možnosti zajišťovat pořádek, bezpečnost a rovný přístup na náměstí S., čímž bylo zasaženo do jeho, byť výrazně omezeného, vlastnického práva.
Ústavní soud je toho názoru, že s otázkou odpovědnosti stěžovatele jako vlastníka obecně užívaného náměstí S. za hluk působený na tomto pozemku třetími osobami realizujícími např. právo shromažďovací, se dostatečně vypořádaly již obecné soudy ve svých rozhodnutích.
Ústavní soud zejména poukazuje na závěry obsažené v odůvodnění usnesení dovolacího soudu, "že uvedené rozhodnutí samozřejmě nijak žalovaného neváže k určitým konkrétním činnostem při výkonu veřejné správy" a že "soudní rozhodnutí ... činí žalovaného odpovědného především za akce konané jím samotným a osobami, které užívají náměstí S. na základě práva od něj odvozeného (například výpůjčky či nájmu), bez dalšího naopak nedopadá na hluk pocházející od osob užívajících předmětný pozemek na základě obecného užívání veřejného prostranství či na základě ústavně zaručeného práva shromažďovacího, obzvláště pokud žalovaný nemůže užívání předmětného pozemku jimi jakkoliv ovlivnit." S těmito závěry dovolacího soudu Ústavní soud plně souhlasí.
Pokud jde o dopady napadeného rozsudku pro uznání na vztahy mezi účastníky civilního řízení, Ústavní soud akceptuje tvrzení stěžovatele, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jeho práva chráněného shora citovanými články Listiny a Úmluvy, v důsledku čehož byl omezen ve výkonu svého vlastnického práva, resp. práva na pokojné užívání svého majetku. Tento zásah však Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, neboť byl uskutečněn v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl. Proto je tvrzení stěžovatele o porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zjevně neopodstatněné.
Spolu s ústavní stížností byl odmítnut i návrh na zrušení ustanovení §114b odst. 5, a ustanovení §153a odst. 3 ve slovech "§114b odst. 5" zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť jako akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti. K ústavně konformnímu výkladu právní úpravy rozsudku pro uznání v občanském soudním řádu se Ústavní soud již vyjádřil v nálezu ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 13/15 (N 93/81 SbNU 513; 211/2016 Sb.), jímž totožný návrh na zrušení ustanovení o. s. ř. zamítl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
Jan Musil v.r.
předseda senátu