ECLI:CZ:US:2018:4.US.3064.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3064/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Blažeje, zastoupeného JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Výsledku I 1523/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2017 č. j. 6 Ads 134/2017-19, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Městského soudu v Praze, 2. Ministerstva práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 376/1, 128 01 Praha 2 a 3. Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Ústí nad Labem, Dvořákova 1609/18, 400 21 Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 2. 10. 2017 Lukáš Blažej (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení ve věci příspěvku na bydlení.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 11. 2015 žalobce podal žádost o příspěvek na bydlení podle §24 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen "zákon o státní sociální podpoře"). Žalobce má trvalý pobyt v bytě v Ú., fakticky však žádal o příspěvek na bydlení na vysokoškolských kolejích H. v P., kde má uzavřenou smlouvu o ubytování, nemá zde však trvalý pobyt.
Dne 5. 2. 2016 rozhodnutím č. j. 62914/16/UL Úřad práce ČR - krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen "úřad práce") příspěvek na bydlení žalobci nepřiznal, jelikož žalobce nedoložil nájemní smlouvu k bytu, ve kterém je hlášen k trvalému pobytu, a doklad o výši nákladů na bydlení.
Dne 3. 3. 2016 rozhodnutím č. j. MPSV-2016/38350-916 Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce zamítlo a rozhodnutí úřadu práce ze dne 5. 2. 2016 č. j. 62914/16/UL potvrdilo.
Dne 24. 3. 2017 rozsudkem č. j. 4 Ad 9/2016-40 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 3. 2016 č. j. MPSV-2016/38350-916 zamítl.
Dne 12. 7. 2017 rozsudkem č. j. 6 Ads 134/2017-19 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 24. 3. 2017 č. j. 4 Ad 9/2016-40 zamítl (výrok I). Kasační soud kasační stížnost shledal nedůvodnou a v podrobném odůvodnění vyložil podmínky pro vznik nároku na příspěvek na bydlení, jak plynou z ustanovení §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře. Kasační soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.) a na usnesení ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 138/01, z nichž plyne, že výše citovaným ustanovením zákona o státní sociální podpoře stanovené podmínky nelze rozšiřovat nad rámec výslovného znění zákona. Podle kasačního soudu žalobce není osobou oprávněnou čerpat příspěvek na bydlení na vysokoškolské koleji, neboť k tomuto objektu nemá užívací titul, který zákonodárce se vznikem nároku na tuto dávku spojuje, a nemá zde ani přihlášen trvalý pobyt. Takový závěr není v rozporu s ústavně zaručenými právy žalobce na pomoc v hmotné nouzi, na vzdělání, ani na svobodnou volbu povolání, neboť nezasahuje jádro těchto práv.
III.
V ústavní stížnosti se stěžovatel obecně vyjádřil k povaze sociálních práv a příspěvku na bydlení. Poukázal na relevantní odbornou literaturu, na článek 41 odst. 1 a na článek 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.). Stěžovatel se dále vyjádřil k odkazu kasačního soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 138/01 a jeho dalším odkazům na relevantní rozhodnutí významná pro věc stěžovatele, a uvedl, že jeho věc je skutkově odlišná.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, postrádající jakoukoliv relevantní ústavně právní argumentaci, je zjevně neopodstatněná.
Důvody, pro které kasační soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou, jsou v rozhodnutí kasačního soudu přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry kasačního soudu, a dalších ve věci stěžovatele rozhodujících orgánů veřejné moci, o nesplnění podmínek nároku na příspěvek na bydlení podle zákona o státní sociální podpoře. Stěžovatelovy vývody důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí založit nemohly.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu