ECLI:CZ:US:2018:4.US.3118.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3118/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Březovjáka, zastoupeného Bc. et Mgr. J. V. Martinkem, advokátem se sídlem Bryksova 818/48, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2017 č. j. 91 Co 140/2017-75 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 2017 č. j. 6 C 173/2016-46, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva obrany se sídlem Tychonova 1, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Jaroslav Březovják (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") se domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces a na legitimní očekávání (čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 6 C 173/2016-46 uložil žalované České republice - Ministerstvu obrany (dále jen "žalovaná") v řízení o zaplacení částky 36 111,- Kč, zaplatit žalobci 5 457,- Kč (výrok I) a co do částky 30 654,- Kč žalobu zamítl (výrok II).
Žalobce se podanou žalobou domáhal proti žalované náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem žalované, a to porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 a §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Žalobce uvedl, že se po žalované domáhal peněžitého zadostiučinění původně ve výši 80 000,- Kč, jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Řízení o vydání tohoto osvědčení bylo před správními orgány zahájeno dne 30. 11. 2011 a ukončeno dne 19. 2. 2016 zamítnutím žádosti žalobce.
Žalovaná po podání žaloby předběžně projednala nárok žalobce a přiznala mu peněžní zadostiučinění ve výši 43 889,- Kč. Ohledně této částky vzal žalobce žalobu zpět a řízení o ní bylo usnesením obvodního soudu ze dne 19. 7. 2016 č. j. 6 173/2016-22 zastaveno.
Obvodní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu a žalobci proto přiznal právo na přiměřené zadostiučinění ve výši 5 457,- Kč (výrok I). Při výpočtu výše odškodnění vyšel obvodní soud ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010.
Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu ohledně přisouzené částky 5 457,- Kč zamítl (výrok I). Výrokem II rozsudku městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výroku II co do částky 21 529,- Kč.
Městský soud změnil vyhovující výrok I rozsudku obvodního soudu v neprospěch žalobce s odkazem na závěry Nejvyššího soudu, uvedené v jeho rozsudku ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3850/2014. Dále konstatoval, že na posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy je třeba aplikovat právní závěry, vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014. S ohledem na citovaný rozsudek pak uvedl, že "je dán závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníkům řízení nemajetkovou újmu, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, soukromoprávní povahy". Nejsou-li však výše uvedené předpoklady splněny, pak podle městského soudu na dané správní řízení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá, a proto nelze ani aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Městský soud dále doplnil, že ve správním řízení může dojít ve smyslu §13 odst. 12 zákona č. 82/1998 Sb., k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže správní orgán porušil svoji povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Protože však na tento nesprávný úřední postup nedopadají závěry stanoviska, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení.
V dané věci proto městský soud shrnul, že v posuzované věci správní řízení, v němž mělo dojít k nepřiměřené délce řízení, se netýkalo práva soukromoprávní povahy, ale šlo o právo povahy veřejnoprávní. Bylo proto na žalobci, aby tvrdil a prokazoval, že mu v důsledku tohoto řízení vznikla nemajetková újma, a v jakém rozsahu. V tomto smyslu byl žalobce ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. poučen. Žalobce však nemajetkovou újmu s ohledem na konkrétní skutečnosti nepopsal ani neprokázal, a to ani po výslovném poučení městského soudu. Konkrétně nepopsal žádné konkrétní zhoršení svého zdravotního stavu, k jehož prokázání by bylo možné zadat navrhované znalecké posudky.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnul průběh správního a soudního řízení a s odvoláním na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 tvrdí, že na jeho případ by měly dopadat závěry vyplývající z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. 3. 2006 ve věci stížnosti č. 64890/01 Apicella proti Itálii, neboť mu prý vznikla morální újma (spočívající v tísni kvůli prodlužování řízení ve dvou stupních a stres způsobený průtahy v řízení), vyplývající z porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu nepřiměřené délky řízení. Z odůvodnění ústavní stížnosti je dále zřejmé, že stěžovatel oponuje i výpočtovým hlediskům, k nimž přistoupil obvodní soud v napadeném rozhodnutí; podle stěžovatelova názoru měla být výsledná částka nikoli ponížena, ale naopak zvýšena o 30 % za každý měsíc prodlení, neboť zdravotní stav stěžovatele se prý v průběhu řízení zhoršil.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel ve změně rozhodovací praxe obecných soudů, k níž prý nepředvídatelně došlo v průběhu soudního řízení. Tvrdí, že zpočátku se soudy v předmětné věci přikláněly k presumpci vzniku nemajetkové újmy; v této otázce dříve Nejvyšší soud zaujal názor, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze prokazovat či dokazovat, neboť jde o stav mysli poškozené osoby; teprve později byl judikaturou vysloven názor, že každý žadatel musí prokazovat existenci a intenzitu nemajetkové újmy v jednotlivých fázích správního řízení, o němž však stěžovatel neměl v době, kdy řízení probíhalo, "ani ponětí". Za této procesní situace stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu, uvedené v jeho nálezu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 a uvádí, že městský soud svým rozhodnutím nesplnil jeho legitimní očekávání, pokud konstatoval, že je to žalobce, kdo je povinen prokázat konkrétní újmu v jednotlivých fázích správního řízení. Tím prý byl stěžovatel "dehonestován do role občana druhé kategorie ve srovnání s občany signatářských států Evropské úmluvy o ochraně lidských práv".
Stěžovatel dále poukazuje na obtíže spojené s prokazováním odbojové činnosti, k níž mělo docházet před více než 60 až 65 lety, což údajně vede k odlišnému rozhodování státních orgánů v případech, kdy odbojová činnost byla vyvíjena v období relativně nedávném (70. až 80. léta dvacátého století); dokazování o takových událostech je mnohem jednodušší.
Od Ústavního soudu stěžovatel očekává, že "provede rešerši dosavadních rozhodnutí Ústavního soudu, resp. i rozhodnutí ESLP ve skutkově obdobných věcech".
Závěrem stěžovatel žádá, aby mu byly přiznány náklady řízení před Ústavním soudem.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud po zvážení stěžovatelových námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že se ve své judikatuře v minulosti přezkumem rozhodnutí ve věci přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu již opakovaně zabýval a v ní také vymezil základní ústavněprávní východiska takového přezkumu [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551); nález sp. zn. III. ÚS 197/15 ze dne 23. 4. 2015 (N 84/77 SbNU 237) či nález sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273); všechny judikáty jsou dostupné rovněž v elektronické databázi http://nalus.usoud.cz]. V těchto judikátech Ústavní soud konstatoval, že účelem institutu zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., je následná kompenzace negativních důsledků průtahů vzniklých v souvislosti s poskytováním práva na soudní a jinou právní ochranu. Účastník řízení má základní právo na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a při porušení tohoto práva mu vzniká nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
Samotné posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění je ovšem primárně otázkou aplikace práva podústavního, k níž je v první řadě povolán příslušný správní úřad (jednající za stát), u něhož je nutno takový nárok uplatnit, a posléze obecné soudy při rozhodování o žalobě proti státu (při nespokojenosti s rozhodnutím o uplatněném nároku příslušným správním úřadem) ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení existence vzniklé újmy (resp. podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) je zcela v pravomoci obecných soudů. Rozhodnutí v takových sporech je vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011 (N 165/62 SbNU 449) nebo rozsudky ESLP ve věci Apicella proti Itálii ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, či ve věci Martins Castro a Alves Correia de Castro proti Portugalsku ze dne 10. 6. 2008, č. 33729/06].
Ústavní soud nesdílí stěžovatelovu námitku, že samotná změna rozhodovací praxe obecných soudů při rozhodování o žalobách na náhradu nemajetkové újmy vzniklé průtahy v řízení znamená porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2671/2016 dospěl v souvislosti se změnou dosud platné judikatury k závěru, že změna judikatury není vyloučena a je možná vždy, dospěje-li soud k závěru, že dosud aplikovaná interpretační alternativa není správná, tzv. je méně přesvědčivá než jiné nabízející se způsoby výkladu, a i při zohlednění hodnoty právní jistoty a s ní spojeného zájmu na stabilitě právních vztahů nelze dosavadní intepretaci přesvědčivě hájit. Pokud soud dospěje k závěru, že je nutné se od dřívější judikatury odchýlit a tato odchylka má zásadní význam pro rozhodnutí v dané věci, musí toto své přesvědčení podložit dostatečnými argumenty a zároveň ve vztahu k odlišným rozhodnutím uvést, proč považuje názor v nich obsažený za neudržitelný či právně chybný.
V nyní projednávané věci Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutí městského soudu (který změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně nenapadený odvoláním) dospěl k závěru, že městský soud uvedenou podmínku pro změnu judikatury splnil, jestliže řádně vysvětlil, z jakého důvodu v předmětné věci aplikoval právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, ale především právní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 344/2014. V napadeném rozhodnutí městský soud vysvětlil, z jakého důvodu nebylo možno ve věci aplikovat závěry vyplývající ze stanoviska Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010.
Stěžovatelův poukaz na závěry, vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11, a na výše uvedenou judikaturu ESLP není přiléhavý, jednak proto, že citovaný nález časově předchází rozsudku Nejvyššího soudu aplikovanému v nynější věci, a také proto, že citovaná rozhodnutí ESLP nejsou s uvedeným rozhodnutím de facto v rozporu.
Za této situace nemohl Ústavní soud přisvědčit tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl stěžovatelově návrhu, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly v posuzované věci dány.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu