ECLI:CZ:US:2018:4.US.3131.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3131/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Valeriye Domashkana, zastoupeného Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem se sídlem Komenského 319/6, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2017 č. j. 27 Cdo 1981/2017-762, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a MUDr. Bohumíra Čerby a MUDr. Zdeňky Čerbové, vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 10. 2017 s doplněním ze dne 20. 11. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 1. 2010 č. j. 12 Co 275/2007-298. Krajský soud usnesením ze dne 11. 3. 2015 č. j. 12 Co 275/2007-632 zamítl žalobu pro zmatečnost jako opožděnou. Část věci vyloučil jiným usnesením k samostatnému projednání, protože k posouzení některých zmatečnostních důvodů byl příslušný Okresní soud v Klatovech (dále jen "okresní soud").
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2015 č. j. 4 Co 72/2015-683 potvrdil výrok usnesení krajského soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 12 Co 275/2007-632 ve výroku o opožděnosti žaloby a částečně změnil výrok usnesení krajského soudu o nákladech řízení.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 7. 2017 č. j. 27 Cdo 1981/2017-762 odmítl dovolání stěžovatele z důvodu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud postupoval příliš formalisticky. Domníval se, že z jeho dovolání bylo možno dovodit, jaká právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena rozdílně a že jej měl Nejvyšší soud vyzvat k odstranění případných nedostatků jeho dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 4 C 143/2006, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takovýto případ jde i v projednávané věci.
10. Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že Nejvyšší soud měl o dovolání stěžovatele rozhodnout meritorně. Ústavní soud tedy posuzoval, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesními předpisy, když dovolání stěžovatele odmítl. Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 občanského soudního řádu) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a občanského soudního řádu) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ustanovení §237 občanského soudního řádu vyjmenovává situace, za nichž je dovolání přípustné, a to v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu. Dovolání je tak přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit.
11. V nálezu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 Ústavní soud stvrdil, že vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. náležitost odlišná od dovolacího důvodu) je jednou z povinných náležitostí dovolání. V navazujícím stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.) shledal, že §241a odst. 2 občanského soudního řádu sleduje legitimní účel. Dále uvedl, že toto ustanovení "po advokátech zjednodušeně vyžaduje, aby se před podáním dovolání seznámili dostatečně s judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedli, jaký je podle jejich názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu. Plénum Ústavního soudu neshledává v tomto požadavku jakoukoli nepřiměřenost, neboť seznámení se s relevantní judikaturou by mělo být prakticky standardem i bez existence §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Je potřeba znovu zdůraznit, že dovoláním se účastník řízení dostává před jeden z vrcholných orgánů soudní moci a mělo by být samozřejmostí, že jeho advokát bude při řízení před Nejvyšším soudem seznámen s judikaturou vztahující se k věci, která je předmětem řízení. Pokud tato znalost judikatury zároveň může přispět k zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, stěží může zákonné zakotvení povinnosti vyjádřit se v dovolání k prejudikatuře představovat nepřiměřené omezení práva na přístup k Nejvyššímu soudu."
12. V předložené věci stěžovatel k předpokladům přípustnosti dovolání uvedl pouze to, že "dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak". Ani v ústavní stížnosti netvrdil, že by vymezil judikaturu Nejvyššího soudu, od níž by se měl Nejvyšší soud odchýlit a kterou by měl změnit. V této souvislosti lze připomenout, že Ústavní soud sice není vázán právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však stěžovatele nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [srov. usnesení ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. II. ÚS 632/06 (U 12/43 SbNU 639)].
13. Stěžovatel namísto toho pouze uvedl, že se domnívá, že z jeho dovolání bylo možno dovodit, jaká právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena rozdílně. Samotné vymezení právní otázky, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat, však k naplnění požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nepostačuje. V podrobnostech lze stěžovatele odkázat na citované stanovisko pléna Ústavního soudu, které se náležitostmi dovolání zabývalo.
14. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele odmítl z důvodu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud postupoval v souladu s procesním předpisem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy). Své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu