ECLI:CZ:US:2018:4.US.3149.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3149/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti MUDr. Evy Klimovičové, zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 30 Cdo 4434/2017-436, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 3 Co 182/2014-361, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 37 C 186/2007-292, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a obchodní korporace MAFRA, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 519/11, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala proti vedlejší účastnici omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč (původně 30 000 000 Kč) za články zveřejněné v létě 2006 v deníku a na internetovém serveru vedlejší účastnice. Městský soud v pořadí druhým rozsudkem, napadeným ústavní stížností, žalobu stěžovatelky zamítl. Vrchní soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil a Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení otázky přípustnosti podaného dovolání.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla poskytnuta ochrana jejím základním právům ve smyslu čl. 4 Ústavy. Konkrétně jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na respekt k lidské důstojnosti a soukromému životu podle čl. 10 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka tvrdí (a v ústavní stížnosti reprodukuje), že v dovolání označila dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se podle jejího názoru odvolací soud odchýlil, a s tímto tvrzením se dovolací soud nijak nevypořádal. Procesní vady týkající se v převážné míře provedeného dokazování a hodnocení důkazů spatřuje stěžovatelka i v postupu odvolacího soudu a nalézacího soudu. Výtky stěžovatelky směřují také proti průtahům v řízení, jež sama svým počínáním nezavinila.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), v němž přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky ze dne 24. 10. 2016 a dospěl k závěru, že právě na její případ závěry citovaného stanoviska dopadají, jak vyhodnotil již dovolací soud. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a po této stránce mu není co vytknout. Stěžovatelka podle něj nekonkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považovala za pro ni splněný. Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud své rozhodnutí řádně zdůvodnil a od dvou rozhodnutí dovolacího soudu, na něž stěžovatelka v dovolání odkazovala a která zčásti reprodukovala, se neodchýlil. Stěžovatelka nic takového ostatně ani výslovně netvrdila, pouze opakovaně předkládala vlastní skutkový náhled věci. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje a zákonem stanovený postup dovolacího soudu nepovažuje za výraz přepjatého formalismu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1092/15 ze dne 28. 4. 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z: https://nalus.usoud.cz). V části směřující proti usnesení dovolacího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
V citovaném stanovisku byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr byla ve vztahu k napadeným usnesením odvolacího a nalézacího soudu ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Námitkou porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů by se Ústavní soud mohl zabývat (v intencích projednávané věci pouze ve vztahu k dovolacímu řízení, vůči němuž je ústavní stížnost přípustná) jedině tehdy, vyčerpala-li by stěžovatelka všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv. Takovým prostředkem je v daném případě postup podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. I. ÚS 3296/17). Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka tento prostředek k ochraně svých práv využila; Ústavní soud se proto uvedenou námitkou nezabýval.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu