ECLI:CZ:US:2018:4.US.3226.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3226/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti V. N., právně zastoupeného Mgr. Ivem Menšíkem, advokátem, se sídlem Svobodova 138/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2017 č. j. 4 Pzo 2/2017-27, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 1, 2. Nejvyššího státního zastupitelství, 3. Vrchního státního zastupitelství v Praze a 4. Generální inspekce bezpečnostních sborů, se sídlem Skokanská 2311/3, Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 16. října 2017, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života dle článku 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na listovní tajemství dle článku 13 Listiny a právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti, z obsahu napadeného rozhodnutí a z obsahu spisu Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 2/2017, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje:
Policejní orgán - Generální inspekce bezpečnostních sborů, 14. oddělení - pracoviště Plzeň (dále jen "GIBS") - vydal dne 27. 1. 2016 pod sp. zn. GI-TC-51/2016 záznam o zahájení úkonů trestního řízení a zahájil prověřování podle §158 tr. řádu ve věci podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu nadržování podle §366 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se měl dopustit v té době nezjištěný příslušník Policie České republiky tím, že v blíže nezjištěné době od 5. 1. 2016 do 15. 1. 2016 vyzradil termín plánovaných policejních úkonů v trestní věci, prověřované policejním orgánem Policie ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování pod sp. zn. OKFK-1378/TČ-2014-251001. Trestní věc byla dozorována nejprve Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, následně byla usnesením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 4. 2. 2016 č. j. 2 NZN 208/2016-8 podle §25 tr. řádu z důležitých důvodů přikázána Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.
Na návrh státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci vydal podle §88a trestního řádu Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") dne 7. června 2016 pod sp. zn. 43 Nt 3110/2016 "Příkaz k záznamu telekomunikačního provozu" (dále jen "Příkaz"), jímž nařídil pořízení a poskytnutí detailního výpisu telekomunikačního provozu, vztahujícímu se k telefonnímu číslu mobilu v užívání stěžovatele v období od 13. ledna 2016 00:00 hod. do 20. ledna 2016 24:00 hod.
Odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu mělo být prověřeno, zda se uskutečňuje telefonní kontakt s některou z osob, která mohla vědět o termínu plánované realizace policejních úkonů, nebo s jinou osobou, která mohla být prostředníkem pro předání této informace, a dále měla být ověřena skutečnost, zda se obvinění P. S. a I. H., stíhaní pro rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost, nacházejí mimo území České republiky a tím se vyhýbají úkonům trestního řízení.
V době vydání Příkazu nebyl stěžovatel podezírán z toho, že se podílí na trestném činu zneužití pravomoci úřední osoby páchaném neznámými policisty, ani nebyl podezírán z toho, že se podílí na páchání hospodářské kriminality, pro kterou byli stíháni obvinění P. S. a I. H.
Poté, co policejní orgán ukončil prověřování vedené pro podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby nezjištěnými policisty, vyrozuměla GIPS - s odkazem na ust. §8a odst. 2 tr. řádu - přípisem ze dne 9. března 2017 č. j. GI-888-16/TČ-2017-843000 stěžovatele o nařízeném zjišťování údajů o telekomunikačním provozu.
Dne 31. března 2017 podal stěžovatel podle §314n trestního řádu Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti uvedeného Příkazu k zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 7. 2017 č. j. 4 Pzo 2/2017-27 rozhodl, že Příkazem obvodního soudu ze dne 7. června 2016 sp. zn. 43 Nt 3110/2016 zákon porušen nebyl. Toto usnesení Nejvyššího soudu je napadeno nynější ústavní stížností.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Příkaz k záznamu telekomunikačního provozu byl vydán zcela nedůvodně a protizákonně a že Nejvyšší soud pochybil, pokud tento Příkaz posoudil jako zákonný.
Stěžovatel argumentuje, že vydáním příkazu došlo k porušení důvěrnosti komunikace mezi advokátem - obhájcem, neboť část odposlechu jeho mobilu se měla uskutečnit v době, kdy mu advokátka K. B., která byla obhájkyní obviněného P. S., udělila substituční plnou moc k poskytování právní pomoci S. Stěžovatel v té době byl advokátním koncipientem v advokátní kanceláři K. B. Stěžovatel poskytoval právní pomoc S. od listopadu 2015. Stěžovatel má tak za to, že sledováním telekomunikačního provozu došlo ke zjišťování informací o taktice obhajoby v trestním řízení, vedeném proti P. S., čímž bylo porušeno právo na obhajobu a na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále tvrdí, že veškeré údaje o pohybu S. a H. byly policejním orgánům známy a nebylo nutné je prověřovat kontrolou telefonního provozu. Příkaz považuje až za nejzazší možnost, k níž policejní orgány mají přikročit až tehdy, když sledovaného účelu nejde dosáhnout jinak.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti od Nejvyššího soudu, a od obvodního soudu. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Předseda senátu Nejvyššího soudu navrhuje odmítnout ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a má za to, že Nejvyšší soud se v samotném odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a odkazuje na tyto své závěry. K překryvu doby účinnosti napadeného příkazu a případného hovoru mezi stěžovatelem jako advokátem a jeho klientem dodává, že šlo pouze o překryv v řádu hodin, přičemž odposlech či záznam telekomunikačního provozu v té době realizován nebyl.
S ohledem na obsah vyjádření Nejvyššího soudu nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné informace, které by stěžovateli nebyly již známy.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive
ve vydaném rozhodnutí nebyla porušena základní práva účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V posuzované věci Ústavní soud žádné protiústavní deficity neshledal.
Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do trestního řízení je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení a v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nijak reparovat.
Podstatou nyní projednávané věci je tvrzení o zásahu do soukromí na základě příkazu soudu, vydaného dle ustanovení §88a trestního řádu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že soukromí každého člověka je hodno ochrany ve smyslu článku 13 Listiny, přičemž připouští-li zákon průlom do této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány [např. nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83)]. Totéž platí i o právu na ochranu tajemství přepravovaných zpráv plynoucím z čl. 13 Listiny.
Z hlediska ústavního pořádku je tedy porušení tajemství přepravovaných zpráv (včetně elektronických) možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem, přičemž soudní příkaz musí být písemný a odůvodněný. Z toho vyplývá, že musí být vydán ve vztahu k určitému trestnému činu. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění Příkazu vyloženo, o jaké důkazy či indicie se takové podezření opírá. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě (byť její totožnost není dosud známa) a alespoň v minimální míře musí také konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny a z čeho je to vyvozováno [srov. nález sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291)].
Ústavní soud s ohledem na shora uvedená referenční kritéria zhodnotil stěžovatelem napadené usnesení Nejvyššího soudu, a neshledal, že by toto rozhodnutí trpělo protiústavními vadami. V odůvodnění usnesení je dostatečně zřetelně a podrobně uvedeno, za jakých okolností a z jakých důvodů byl Příkaz okresním soudem vydán.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud dostatečně reagoval na námitky, které stěžovatel uplatnil ve svém návrhu na přezkoumání zákonnosti Příkazu a náležitě se s nimi vypořádal. Také stěžovatelova námitka, týkající se údajné místní nepříslušnosti okresního soudu k vydání Příkazu, byla Nejvyšším soudem náležitě vypořádána.
V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal, neboť nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.
Je tak namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu