ECLI:CZ:US:2018:4.US.3388.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3388/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Drábka, zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016 č. j. 58 Co 257/2016-96 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2016 č. j. 13 C 151/2011-75, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 26. 10. 2017 se Jan Drábek (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími civilních soudů vydanými v řízení o zaplacení 152 891 Kč s přísl. bylo porušeno právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 16. 10. 2006 rozhodnutím č. j. SÚ/886/59/05/Šla Městský úřad v Lysé nad Labem, stavební úřad, rozhodl o umístění stavby a vydal stavební povolení k výstavbě garáže na pozemku stěžovatele, jež nabylo právní moci dne 15. 11. 2006, a na základě něhož stěžovatel započal se stavbou. Dne 2. 11. 2007 rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního řízení, bylo stavební povolení zrušeno. Po projednání věci ve správním soudnictví bylo správní řízení zastaveno. Návazné řízení o odstranění stavby bylo přerušeno, neboť stěžovatel požádal o dodatečné povolení stavby; jeho žádosti bylo vyhověno poté, co na své náklady v částce 152 891 Kč zajistil přeložku distribučního zařízení ČEZ Distribuce, a. s. určeného k dodávce elektrické energie.
Žalobce se v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") domáhal proti České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj náhrady škody v částce 152 891 Kč s příslušenstvím, způsobené při výkonu veřejné moci v důsledku nesprávného úředního postupu Městského úřadu v Lysé nad Labem, stavebního úřadu, spočívajícího v nesprávném vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí ze dne 16. 10. 2006 č. j. SÚ/886/59/05/Šla. Požadovaná částka představuje náklady na realizaci přeložky distribučního zařízení určeného k dodávce elektrické energie.
Dne 26. 1. 2016 rozsudkem č. j. 13 C 151/2011-75 Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") - poté, co jeho dřívější vyhovující rozsudek odvolací soud zrušil - žalobu zamítl (výrok I), vázán právním názorem a pokyny odvolacího soudu. Nalézací soud konstatoval, že příčinou škody může být jen taková skutečnost, bez níž by škodný následek nevznikl. Pokud v projektové dokumentaci, která byla součástí žádosti o vydání stavebního povolení, nebylo v rozporu se zákonnými požadavky zakresleno podzemní vedení kabelů, ani jejich ochranné pásmo, nelze náklady na přeložku kabelů přičítat státu. Rozhodující příčinou škody tudíž nebyl nesprávný úřední postup státních orgánů.
Dne 20. 10. 2016 rozsudkem č. j. 58 Co 257/2016-96 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 26. 1. 2016 č. j. 13 C 151/2011-75 potvrdil (výrok I) jako věcně správný. Podle odvolacího soudu v řízení bylo prokázáno, že žalobce předmětný pozemek koupil za účelem výstavby garáže, a náklady za přeložky elektrického vedení by musel stejně vynaložit, pokud by se rozhodl stavbu realizovat. Možnost postavení garáže bez přeložky kabelů neexistovala, a to bez ohledu na postup stavebního úřadu.
Dne 6. 9. 2017 usnesením č. j. 30 Cdo 635/2017-119 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 20. 10. 2016 č. j. 58 Co 257/2016-96 odmítl (výrok I), neboť neobsahovalo zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nešlo pro vady dovolání pokračovat.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými soudními rozhodnutími byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel uvedl, že se nemůže ztotožnit s postupem odvolacího soudu, který v napadeném rozsudku aproboval právní názor nalézacího soudu, že rozhodující příčinou tvrzené škody byla jiná skutečnost, než nesprávný úřední postup správního orgánu při vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí o stavebním povolení. Stěžovatel je toho názoru, že příslušný stavební úřad nevykonával řádně svoji funkci a že ve stavebním řízení nepřezkoumal vše, co mu tehdy platný stavební zákon ukládal, zejména určil nesprávně okruh účastníků řízení. Stěžovatel poukázal na judikaturu kasačního soudu, z níž dle jeho tvrzení plyne, že stavebník není odpovědný za správné vymezení účastníků řízení, a vyjádřil přesvědčení, že v jeho věci byla obecnými soudy nesprávně posouzena otázka příčinné souvislosti "mezi vzniklou škodou a prvotní příčinou."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ve vztahu k napadeným rozhodnutím vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny, a to nesprávným právním posouzením předpokladů odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu, tj. příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou, za níž stěžovatel považuje náklady na realizaci přeložky distribučního zařízení určeného k dodávce elektrické energie, a postupem stavebního úřadu při vyznačení doložky právní moci stavebního povolení.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížnost je jen polemikou se způsobem, jakým nalézací soud a odvolací soud v civilním řízení posoudily stěžovatelem uplatněný nárok na náhradu škody, tudíž polemikou s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Do značné míry je ústavní stížnost též jen pouhým opakováním argumentů, s nimiž se uvedené soudy již dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. V projednávaném případě byla napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Věc stěžovatele byla posouzena civilními soudy všech tří instancí. Důvody, pro které nalézací soud a odvolací soud žalobě stěžovatele na náhradu škody nevyhověly, jsou v jejich rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu