ECLI:CZ:US:2018:4.US.3416.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3416/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti HDT impex s.r.o., se sídlem Botanická 238/3, Dalovice, zastoupené Mgr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 8. 2017 č. j. 12 C 167/2017-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Okresní soud v Karlových Varech napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná (dále jen "stěžovatelka") je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 158,46 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení v částce 4 575,20 Kč (výrok II.). Žalobkyně se původně - z titulu neuhrazených plateb za odběr plynu - domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 12 705 Kč. Ještě před zahájením jednání vzala žalobkyně svůj návrh zpět co do částky 12 705 Kč s odůvodněním, že stěžovatelka uhradila částku odpovídající původní jistině pohledávky, tj. 12 605 Kč za předmětné faktury. Soud na základě částečného zpětvzetí žaloby řízení co do částky 12 705 Kč usnesením ze dne 18. 7. 2017 č. j. 12 C 167/2017-22 zastavil. Napadeným rozsudkem rozhodl, že po započtení úroku zbývá zaplatit 158,45 Kč s příslušenstvím. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §142 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka po shrnutí důvodů podání ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení uvedla, že obvodní soud ji před vydáním citovaného usnesení neseznámil s obsahem podání žalobkyně o zpětvzetí návrhu, nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, když zřejmě dovodil, že stěžovatelka zavinila podání žaloby a konečně, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody vedly soud k závěru v otázce náhrady nákladů řízení a napadené rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Stěžovatelka tak namítá především porušení svého základního práva na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatelka tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž je stěžovatelka rozhodnutím Okresního soudu v Karlových Varech povinna žalobkyni zaplatit částku 158,46 Kč s příslušenstvím (a náhradu nákladů řízení).
Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení civilního soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3245/10, IV. ÚS 1393/11, IV. ÚS 193/14, IV. ÚS 1459/14). V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 a III. ÚS 404/04).
Rozhodnutí soudu napadené ústavní stížností podle názoru Ústavního soudu nelze považovat za ono "extrémní rozhodnutí obecného soudu", které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Pouze pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nemá důvod zpochybnit skutečnost, že civilní soud postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 40/1964 Sb. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém je obsažena odpovídající argumentace, a to včetně odkazů na právní úpravu. Okresní soud přehledně uvedl důvody pro své rozhodnutí. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti argumentuje především důvody, jež se týkají řízení, jehož výsledkem bylo vydání usnesení ze dne 18. 7. 2017 č. j. 12 C 167/2017-22, které však nenapadla.
Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky o vhodnosti a přiléhavosti její argumentace. Ústavní soud uzavírá, že tato představuje toliko polemiku stěžovatelky se závěry okresního soudu, která podle názoru Ústavního soudu postrádá ústavněprávní relevanci.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu