ECLI:CZ:US:2018:4.US.3427.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3427/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. Evy Valouchové a B. Vladana Valoucha, obou zastoupených Mgr. Alicí Kroutilovou, advokátkou, se sídlem Drnovice 169, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2017 č. j. 29 Cdo 3355/2015-273, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2014 č. j. 7 Cmo 190/2014-218, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 3 Cm 365/2012-59, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti BASF Stavební hmoty Česká republika s. r. o., se sídlem K Májovu 1244, Chrudim, IČ: 49286242, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 2. listopadu 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Eva a Vladan Valouchovi (dále jen "stěžovatelé" nebo "žalovaní") domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") probíhalo pod sp. zn. 3 Cm 365/2012 řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž se obchodní společnost BASF Stavební hmoty Česká republika s. r. o. (dále jen "žalobkyně") domáhala vůči žalovaným plnění z titulu směnky vlastní, vystavené původně jako blankosměnka dnes již zaniklou obchodní společností BARVYPROFI, spol. s r. o. (dále jen "výstavkyně") ve prospěch žalobkyně, znějící na směnečný peníz 723 618 Kč, se splatností dne 5. září 2011. Žalovaní přitom za zaplacení uvedené směnky převzali směnečné rukojemství.
2) Dne 17. září 2012 krajský soud vydal směnečný platební rozkaz č. j. 3 Cm 365/2012-19, kterým žalovaným uložil (mimo jiné) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 588 618 Kč s příslušenstvím a směnečnou odměnu ve výši 1 962 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu žalovaní podali námitky.
3) Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2012 č. j. 3 Cm 365/2012-59 krajský soud rozhodl o námitkách žalovaných tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v plném rozsahu v platnosti. Krajský soud na základě provedeného dokazování uzavřel, že předmětná směnečná pohledávka nebyla promlčena, daná směnka vznikla v souladu s čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSŠ"), žalobkyně směnku vyplnila v souladu s písemně uzavřenou dohodou o doplnění blankosměnky a oba žalovaní byli jako směneční rukojmí z této směnky platně zavázáni, pročež jejich námitky shledal jako nedůvodné.
4) Proti rozsudku krajského soudu podali žalovaní odvolání, k němuž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 16. prosince 2014 č. j. 7 Cmo 190/2014-218 napadený rozsudek co do výroku o ponechání směnečného platebního rozkazu v platnosti potvrdil. Vrchní soud se v odvolacím řízení zabýval jednak otázkou, zda byla i s žalovanými, jakožto směnečnými rukojmími, sjednána dohoda o vyplňovacím právu k předmětné blankosměnce. Dospěl přitom k závěru, že v případě obou žalovaných existovala dohoda o vyplnění blankosměnky, a to zásadně stejného obsahu jako dohoda uzavřená mezi žalobkyní a výstavkyní směnky. Za absurdní označil vrchní soud situaci, kdy by žalovaná (jednatelka výstavkyně směnky, která zároveň podepsala dohodu o doplnění blankosměnky) a žalovaný (rovněž jednatel výstavkyně směnky) převzali směnečné rukojemství, aniž by věděli, proč tak činí a aniž by byli zpraveni o obchodních transakcích výstavkyně směnky. Stran otázky, jaký vliv mělo na povinnost žalovaných, jakožto směnečných rukojmí, tvrzení, že údaje o směnečné sumě a splatnosti byly vyplněny, následně "zaběleny" a vyplněny znovu, vrchní soud uvedl, že žalovaní netvrdili, že by jim byla prezentována směnka s jinými údaji, než jaká byla v řízení předložena (čl. I. §69 SŠZ). Případnou změnu směnečného textu neshledal nedovolenou.
5) Rozsudek vrchního soudu napadli žalovaní dovoláním, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 31. července 2017 č. j. 29 Cdo 3355/2015-273 odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud jednak uzavřel, že závěr vrchního soudu o existenci dohody o vyplňovacím právu mezi výstavkyní směnky a žalovanými odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi a dále dodal, že jestliže žalovaní netvrdili, že směnka byla před údajnou změnou textu vyplněna jinak, než jak byla předložena soudu, nemohly se obecné soudy danou námitkou žalovaných podrobněji zabývat.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí především proti usnesení dovolacího soudu. Namítají, že ve svém dovolání předložili hned několik otázek, na jejichž vyřešení rozsudek vrchního soudu spočíval a jimiž se dovolací soud měl věcně zabývat. Protože tak však dovolací soud neučinil, a protože svůj závěr o tom, že stěžovatelé údajně v dovolání nevymezili žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadený rozsudek vrchního soudu závisel a jež by současně splňovala předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nijak nepodložil, zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý proces.
Jako další námitku pak stěžovatelé formulují výhrady proti postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu dané věci. Jsou přesvědčeni, že obecné soudy při zjišťování, zda si žalovaní byli vědomi, jakou listinu podepisují a zda následně udělili alespoň konkludentně vedlejší účastnici právo k vyplnění blankosměnky, vyšly ze svých vlastních skutkových domněnek. Takový postup při zjišťování skutkového stavu, navíc v situaci, kdy žalovaní dané domněnky soudu vytrvale zpochybňovali, považují stěžovatelé za nepřípustný a vykazující znaky libovůle v soudním rozhodování.
Stěžovatelé dále namítají, že krajský i vrchní soud odmítly provést jimi navržené důkazy, jimiž žalovaní chtěli vyvrátit jejich skutkové domněnky. Takový postup obecných soudů stěžovatelé označují za naprosto nepřijatelný a hrubě porušující jejich právo na spravedlivý proces. Stěžovatelé uvádějí, že již v průběhu sporu před obecnými soudy poukazovali na skutečnost, že předmětná blankosměnka byla vyplněna dvakrát, přičemž již jejím prvním vyplněním se konzumovalo případné vyplňovací právo remitenta. Jestliže žalobkyně následně původní vyplněný text "zabělila" a následně směnku vyplnila znovu, postrádalo takové (další) vyplnění nezbytný podklad v podobě udělení vyplňovacího práva. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že uvedenou námitkou se obecné soudy adekvátně nezbývaly, resp. její smysl nepochopily, a to ani soud dovolací. V uvedeném pochybení spatřují stěžovatelé další z údajných porušení jejich práva na spravedlivý proces obecnými soudy.
Dne 6. listopadu 2017 stěžovatelé doplnili svoji stížnostní argumentaci. Stran otázky uplatnění skutkových domněnek soudu při zjišťování skutkového stavu stěžovatelé uvádějí, že předmětná otázka měla být dovolacím soudem připuštěna k jeho přezkumu, neboť skutkové domněnky jsou soudy v případě sporů ze směnek uplatňovány prý často. K uvedenému stěžovatelé předložili právní rozbor předmětné problematiky a doplnili, že v situaci, kdy skutkovou domněnku obecných soudů procesně regulérním způsobem zpochybnili, avšak obecné soudy z ní nadále vycházely a stěžovateli navržené důkazy k prokázání jejich tvrzení neprovedly, porušily právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Co se týče otázky opakovaného vyplnění blankosměnky, stěžovatelé jednak namítají, že daná otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a dále předkládají své vlastní právní posouzení této problematiky s tím závěrem, že vyplňovací právo se konzumuje jeho uplatněním a v dané věci tak předmětná směnka svým opakovaným vyplněním směnkou býti přestala. Protože se dovolací soud danou otázkou - i přes její nastolení - nezabýval, porušil tím právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na webové stránce http://nalus.usoud.cz/).
Námitky stěžovatelů v prvé řadě směřují proti usnesení dovolacího soudu, resp. způsobu, jakým dovolací soud posoudil přípustnost jejich dovolání. Stěžovatelé tvrdí, že dovolacímu soudu předložili hned několik otázek, které dle jejich přesvědčení byly s to vytvořit nezbytný prostor pro meritorní přezkum rozsudku vrchního soudu.
Na tomto místě je třeba připomenout závěry ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, z níž se podává, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, ze dne 13. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12, či ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14, jakož i judikaturu v těchto rozhodnutích citovanou) a zda se nedopustil protiústavního excesu.
Ústavní soud proto zkoumal, zda - ve světle námitek stěžovatelů - dovolací soud při posuzování přípustnosti jejich dovolání nevykročil z ústavním pořádkem vymezeného rámce jeho činnosti, zvláště zda se při svém rozhodování nedopustil zjevné svévole či jiného prohřešku, jež by byl s to porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Ústavní soud žádné takové pochybení na straně dovolacího soudu nezjistil.
Stěžovatelé předně po dovolacím soudu požadovali zodpovězení otázky, zda lze každou listinu, která obsahuje slovo směnka a neobsahuje všechny náležitosti směnky, považovat bez dalšího za blankosměnku, aniž by bylo zkoumáno, zda skutečně osoba podepsavší se na listinu udělila k této vyplňovací právo. Jak je z odůvodnění usnesení dovolacího soudu zřejmé (byť tak dovolací soud neuvádí explicitně), daná otázka vychází z jiného skutkového stavu věci, než jaký byl soudy nižších stupňů zjištěn. V projednávané věci totiž obecné soudy neměly pochyb o tom, že k předmětné směnce bylo uděleno výstavkyní vyplňovací právo (dohodou o doplnění blankosměnky ze dne 12. března 2007) a následně tento závěr dovodily i ve vztahu k jednotlivým směnečným rukojmím (stěžovatelům). Jinými slovy řečeno, v projednávané věci o uvedenou otázku, na jejímž základu stěžovatelé budovali přípustnost svého dovolání, nešlo, neboť otázku udělení vyplňovacího práva měly obecné soudy za zodpovězenou.
Další otázkou hmotného práva, předloženou stěžovateli dovolacímu soudu, bylo, zda v případě, že dlužník nezná náležitosti směnky a není si při podpisu směnky vědom, že tato neobsahuje některé náležitosti, které mohou být následně doplňovány, a nelze tudíž dovozovat, že taková osoba věděla, že údaje mohou být následně remitentem doplňovány (tedy že listina není úplnou směnkou, ale blankosměnkou), lze listinu považovat za blankosměnku a doplnění jejího textu za vyplnění blankosměnky, jen proto, že osoba podepsavší se na listinu musí nést následky neznalosti směnečného práva. I v tomto případě však stěžovatelé ve svém dovolání vyšli z vlastního hodnocení skutkového stavu, jež bylo odlišné od skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů (nutno dodat, že jimi zjištěným skutkovým stavem byl dovolací soud vázán).
Jak totiž krajský soud uvedl, stěžovatelka předmětnou blankosměnku emitovala za výstavkyni (dnes již zaniklou obchodní společnosti, jejíž byla současně jednatelkou) a následně za tuto uzavřela dne 13. března 2007 i písemnou dohodu o doplnění vlastní blankosměnky. Důkaz touto listinou provedl již krajský soud, přičemž z jejího obsahu se zřetelně podávalo, že vůlí výstavce a remitenta žalobkyně bylo vystavit směnku jako neúplnou a nešlo tak o směnku splatnou na viděnou [vistasměnku].
Vrchní soud pak v tomto směru doplnil, že dohoda o doplnění vlastní blankosměnky byla na straně výstavkyně (za niž jednala žalovaná) datována již dnem 1. března 2007, tedy týmž dnem, kdy výstavkyně (za kterou rovněž jednala žalovaná) danou blankosměnku vystavila. Na tomto základu - a v souladu se závěry krajského soudu - vrchní soud uzavřel, že obrana žalované, spočívající v tvrzení, že si nebyla vědoma skutečnosti, že jde o blankosměnku, byla ryze účelová. Stran žalovaného krajský soud uvedl, že tento byl v rozhodné době rovněž jednatelem výstavkyně, v důsledku čehož lze u něj předpokládat elementární znalost směnek. Jinými slovy žalovaný musel vědět, že podepisuje jako aval směnku vlastní (listina byla jako směnka skutečně označena), postrádající údaj o směnečné sumě a datu splatnosti a že tyto údaje mohou být následně do směnky doplněny. V tomto směru vrchní soud doplnil, že ačkoliv podpis žalovaného (za výstavkyni) absentoval jak na blankosměnce, tak na dohodě o doplnění vlastní blankosměnky, je třeba si uvědomit, že v dané době byl (společně se žalovanou) jednatelem výstavkyně a musel tak být o jejích obchodních transakcích zpraven. Jinými slovy obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaní věděli, co činí, tedy že podepisují jako avalové blanskosměnku, která následně může být žalobkyní doplněna v souladu se zprvu konkludentní, následně však již písemnou dohodou.
Lze proto uzavřít, že i tato otázka, kterou stěžovatelé předložili dovolacímu soudu, se zakládala na odlišném skutkovém stavu, než jaký byl soudy nižších stupňů zjištěn a v takové situaci stěžovatelé nemohli být se svým dovoláním úspěšní, resp. nemohli založit jeho přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř.
Stěžovatelé dále tvrdili, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda se doplněním chybějících údajů do blankosměnky konzumuje právo blankosměnku vyplnit, nebo zda toto právo může být využito i po doplnění těchto údajů, např. tak, že oprávněný subjekt doplněné údaje ze směnky odstraní a doplní údaje jiné. Dovolací soud ani tuto otázku stěžovatelů nepovažoval za splňující podmínky §237 o. s. ř., přičemž jeho závěr Ústavní soud neshledává jakkoliv excesivním. V projednávané věci totiž šlo o situaci, kdy blankosměnka byla vyplněna a následně byl vyplněný text odstraněn a nahrazen jiným (to tvrdí i stěžovatelé - srov. stranu 3 rozsudku vrchního soudu). Jinými slovy blankosměnka byla vyplněna - lhostejno zda excesivně, tj. nad rámec vyplňovacího práva či nikoliv -, a následně došlo ke změně textu. Na takové situace, jak zcela logicky uvedly vrchní a dovolací soud, dopadá čl. I §69 ZSŠ, neboť došlo ke změně textu (po doplnění platné) směnky. Žalovaní se tak v rámci svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu měli dovolávat toho, že údaje na směnce byly změněny v jejich neprospěch, což však neučinili a předkládali (nesprávný) výklad týkající se konzumace vyplňovacího práva. Vrchnímu soudu lze vytknout, že se zabýval i touto úvahou žalovaných, přičemž jejich závěr o konzumaci vyplňovacího práva označil za nesprávný, nicméně pro posouzení právní stránky dané věci toto nebylo relevantní. Naopak zásadní bylo, že žalovaní nenamítali, že blankosměnka byla původně žalobkyní vyplněna odlišně a netvrdili, jaký byl původní údaj o směnečné sumě či datu splatnosti. Nevznesli-li žalovaní tuto námitku, nemělo již ani smyslu zkoumat, jaké údaje byly výstavkyní nahrazeny novými údaji o směnečné sumě a datu splatnosti.
Ani v tomto případě se tak dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání nedopustil žádného - ústavněprávně relevantního - pochybení.
Konečně poslední otázka předložená žalovanými k posouzení dovolacímu soudu zněla (stručně řečeno), zda je soud oprávněn odmítnout provést důkazní prostředky, kterými žalovaní hodlali prokázat svá tvrzení. K tomu je třeba doplnit, že žalovaní svoji argumentaci založili na zpochybňování skutkových závěrů obecných soudů formulovaných na základě tzv. skutkových domněnek. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelé nijak blíže své důkazní návrhy v rámci ústavní stížnosti nekonkretizují, toliko uvádějí, jaké skutkové závěry obecných soudů jimi chtěli vyloučit. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žalovaní v řízení před krajským soudem navrhovali provedení důkazu - výslechu dvou svědků, kteří měli dosvědčit, že dohoda o vyplnění blankosměnky byla sepsána až dne 12. března 2007. Krajský soud důkazní návrh žalovaných odmítl pro nadbytečnost s tím, že uvedená skutečnost mezi účastníky řízení nebyla sporná. Takovému závěru dle Ústavního soudu není čeho vytknout a ani stěžovatelé svoji argumentaci v tomto směru dále nerozvíjejí. Lze jen doplnit, že závěr o vědomosti žalované o obsahu (původně konkludentní) dohody o vyplnění blankosměnky se nejeví jako nepřiměřený ani v situaci, kdy odpadá podpůrný argument vrchního soudu o tom, že žalovaná měla tuto dohodu signovat za výstavkyni již dne 1. března 2007.
Dle Ústavního soudu tak v projednávané věci nejde o případ opomenutých důkazů tak, jak tyto situace blíže vymezuje např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, resp. neprovedení stěžovateli navrhovaných důkazů bylo v této věci přesvědčivě odůvodněno a Ústavní soud proto nemá, co by mu z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv stěžovatelů vytknul.
Ústavní soud konečně nepřitakal ani související námitce stěžovatelů, dle níž měly obecné soudy rezignovat na zjišťování skutkového stavu dané věci. Obecné soudy svá zjištění ohledně toho, zda si žalovaní byli vědomi smyslu a podstaty jimi podepsaného "zárodku" cenného papíru - blankosměnky a přinejmenším konkludentně souhlasili s obsahem dohody o vyplňovacím právu a tento jim i byl znám, založily na skutkových domněnkách plynoucích (mimo jiné) z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za této situace bylo na žalovaných, aby daný závěr obecných soudů ohledně skutkového stavu zpochybnili, a to svými tvrzeními podpořenými relevantními důkazními návrhy. Protože tak však neučinili, resp. na podporu svých tvrzení nepředložili žádné relevantní důkazy, ztráta pře byla v takovém případě namístě.
Ústavní soud tak uzavírá, že dovolací soud se při hodnocení přípustnosti dovolání nedopustil ústavně nepřípustné libovůle v soudním rozhodování. Jeho rozhodnutí lze částečně oprávněně vytknout, že jednotlivé otázky dovolatelů nevypořádává dostatečně zevrubně, nicméně z tohoto důvodu se bez dalšího ještě neocitá vně hranic fair procesu. Co se týče rozhodnutí soudů nižších stupňů, Ústavní soud shrnuje, že tato jsou - až na dílčí rozpory vysvětlené shora - logicky, přesvědčivě a srozumitelně odůvodněna a odpovídají požadavkům formulovaným v rozhodovací praxi Ústavního soudu na proces hodnocení důkazů obecnými soudy a odůvodnění jejich navazujících rozhodnutí. K výhradám stěžovatelů v tomto směru lze odkázat na důvody shora uvedené.
Pouze na okraj lze připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje situace, kdy do směnečného vztahu vstupují dva subjekty nacházející se v obdobném postavení (např. podnikatelé), a situaci, kdy dochází ke vzniku právního vztahu mezi podnikatelem (tedy v daném oboru činnosti profesionálem) a nepodnikatelem [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10]. Právě v prvém z uvedených případů se, o to důrazněji, neboť zde jde o dva rovnocenné subjekty, mající nadto specifické postavení, uplatní i zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy že práva náležejí bdělým. Stěžovatelé se na základě vlastní svobodné vůle ocitli v postavení avalistů podepsaných na blankosměnce, k níž byla konkludentně zřízena dohoda o vyplňovacím právu, již navíc - jak je zřejmé ze strany 4 rozsudku krajského soudu - žalobkyně vyplnila v souladu s ujednáními dohody o vyplnění blankosměnky.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci bylo postupem obecných soudů porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod, respektive článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nezbylo mu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu