ECLI:CZ:US:2018:4.US.3429.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3429/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Aleny Boháčové, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 10. 2015 č. j. 5 C 169/2008-514, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016 č. j. 20 Co 18/2016-367 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 22 Cdo 3244/2017-740, za účasti vedlejších účastníků 1) České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, 2) obchodní společnosti AIR STATION s. r. o., se sídlem Žitavského 496, Praha-Zbraslav a 3) Letiště Příbram, s. r. o., se sídlem Skalka 39, Drásov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního posouzení věci ze strany civilních soudů, které zamítly žalobu stěžovatelky na odstranění staveb postavených na jejích pozemcích. K porušení uvedených ústavně zaručených práv mělo podle stěžovatelky dojít též v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny základní podmínky. Stěžovatelka poukazuje na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (č. j. 22 Cdo 4304/2011-266), který však Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí aproboval.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se v řízení před civilními soudy domáhala po vedlejší účastnici 1) odstranění staveb (přistávací a vzletové dráhy sloužící k provozování letiště Příbram) postavených na pozemcích stěžovatelky. Okresní soud v Příbrami zamítl žalobu stěžovatelky na odstranění staveb, postavených na jejích pozemcích, a to pozemku par. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, zapsaných na LV č. XY pro k. ú. Suchdol u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram (výrok I.), zamítl žalobu na přikázání předmětných pozemků za náhradu do vlastnictví vedlejší účastnice (výrok II.) a nepřiznal stěžovatelce a vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně pozemků parc. č. X1 a X2 v k. ú. Suchdol zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak žádný zjevný exces neshledal. Ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, umožňující přijmout napadená rozhodnutí. Soudy se s předmětnými otázkami vypořádaly logicky, jasně a přehledně. Co se týče polemiky s výkladem podústavního práva provedeným civilními soudy, Ústavní soud rozpor se svou dosavadní judikaturou nenalezl.
Ústavní soud se již v minulosti některými právními spory týkajícími se komplexu letiště Příbram zabýval. Nálezem sp. zn. I. ÚS 3143/13 vyhověl ústavní stížnosti vedlejší účastnice 1) a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2417/2011-295, neboť právní závěr dovolacího soudu, že vzletová a přistávací dráha není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, shledal nedostatečně odůvodněným, pročež následně Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1487/2015 předchozí rozhodnutí soudů první a druhé instance zrušil. Usnesením sp. zn. III. ÚS 1706/17 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost Hany Čorňákové, která je vlastnicí některých pozemků v areálu letiště Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4501/2016-1098. Civilní soudy v dané věci nevyhověly žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy mezi vedlejšími účastnicemi 1) a 2). A konečně v usnesení sp. zn. II. ÚS 216/15 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost vedlejší účastnice 1) proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4304/2011-266, když ve formě obiter dicti k uvedeným právním sporům dodal, že "jde o sérii dlouhotrvajících, nejen laické veřejnosti těžko srozumitelných právních sporů, jejichž všeobecně uspokojivé řešení nemohou obecné soudy v probíhajících řízeních z podstaty věci nikdy zcela zajistit".
V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Praze, který ohledně pozemků parc. č. X1 a X2 v k. ú. Suchdol zrušil rozsudek Okresního soudu v Příbrami a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebyly splněny předpoklady pro projednání ve smyslu §42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, proto by k posouzení této části ústavní stížnosti mohlo dojít pouze za předpokladu, že by stěžovatelka tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnila a příslušný orgán o nich rozhodl. Řízení u civilních soudů však prozatím neskončilo, stěžovatelka tak v jeho rámci může uplatnit přislušné procesní prostředky.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není právní nárok. Nejedná se tak o třetí stupeň obecného soudnictví, v němž by dovolací soud musel věc vždy projednat. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 nebo IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Ústavní soud ověřil, že dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze své dřívější ustálené judikatury, na jejímž základě lze letiště provozovat jen na těch pozemcích, na kterých má jeho provozovatel nějaký soukromoprávní titul; např. může být vlastníkem letištních pozemků, jejich nájemcem nebo mu může svědčit právo odpovídající věcnému břemeni (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3447/2013 nebo 22 Cdo 1022/2014) a vyjádřil se též k stěžovatelkou namítanému odchýlení se od svého rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4304/2011. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že "Rovněž není přiléhavým poukaz dovolatelky na skutečnost, že na sousedních pozemcích bylo nařízeno odstranění přistávací a vzletové dráhy. V této souvislosti lze znovu připomenout, že s ohledem na subjektivní meze právní moci vyvolává rozhodnutí v obdobné věci účinky jen mezi účastníky daného řízení, případně jejich právními nástupci (srovnej §159 o. s. ř.), přičemž žalobkyně účastníkem tohoto řízení, ani právním nástupcem není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3093/2016), nadto je dovolacímu soudu opětovně z úřední činnosti známo, že i na pozemcích paní Ireny Zemanové bylo zřízeno věcné břemeno provozování letiště (srovnej např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 3601/2013)."
Ústavní soud nepovažuje postup Nejvyššího soudu vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí za svévolný ani přepjatě formalistický. Podstatným rozdílem - oproti skutkově obdobné věci vedené proti vedlejší účastnici 1) pod sp. zn. 22 Cdo 4304/2011 - který vedl Nejvyšší soud k závěru, že je zde důvod žalobě na vyklizení nemovitosti nevyhovět, byla skutečnost, že k předmětným pozemkům bylo zřízeno věcné břemeno podle §30a zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud k tomu dodává, že ústavní stížnost proti stěžovatelkou uváděnému rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4304/2011 byla zdejším soudem odmítnuta, a to přesto, že Ústavní soud vyslovil určité pochybnosti ohledně "správnosti" napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu (podrob. srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 216/15).
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu