ECLI:CZ:US:2018:4.US.3455.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3455/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele I. V., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, Staré náměstí 3, Praha 6, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem se sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2017 č. j. 6 Tdo 117/2017-132, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 11. 2017, stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. 9 T 12/2010 uznán vinným trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. 14 T 72/2012 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. 9 To 399/2013, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. 4 To 111/2015 k odvolání stěžovatele a dalších obviněných rozsudek krajského soudu zčásti zrušil a nově rozhodl. V části týkající se stěžovatele nedošlo ke změně ve výroku o vině, ve výroku o trestu byl stěžovatel nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2017 č. j. 6 Tdo 117/2017-132 odmítl dovolání stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost. K dovolání stěžovatele se zabýval výhradně otázkou, zda předseda senátu krajského soudu měl dle §37a odst. 2 trestního řádu rozhodnout o vyloučení advokáta stěžovatele jako jeho zvoleného obhájce z důvodu, že obhájce vykonával obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporovaly.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Vysvětlil, že v průběhu trestního řízení převzal jeho obhajobu JUDr. Kříženecký, který ji vedl po celé řízení před soudem prvního stupně a který souběžně obhajoval i stěžovatelova spoluobviněného J. Spoluobviněný J. se v přípravném řízení doznal a současně popsal jednání dalších osob, které se na posuzované trestné činnosti podílely, včetně stěžovatele. Stěžovatel si kolize zájmů nebyl vědom, neboť spoluobviněný J. před soudem již nevypovídal. Jejich obhájce kolizi zřejmě nezaregistroval a nerozpoznal ji ani soud. Vrchní soud k námitce stěžovatele tento rozpor zájmů uznal, ale neshledal v něm vadu řízení. Argumentace Nejvyššího soudu dle stěžovatele není způsobilá zhojit porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na obhajobu. Stěžovateli nelze klást k tíži, že jeho obhájce nevyhodnotil správně kolizi zájmů spoluobviněných. Bylo úkolem soudu, aby situaci náležitě vyhodnotil a o vyloučení obhájce sám rozhodl. Z toho, že se jeho obhájce JUDr. Kříženecký ke svému vyloučení výslovně nevyjádřil, stěžovatel dovozoval, že tím obhájce podpořil závěry o existenci střetu zájmů. Kdyby si totiž obhájce byl jistý, že ke střetu nedochází, byl by to výslovně vyjádřil. Nejvyšší soud také nevhodně poukazoval na to, že vina stěžovatele byla prokázána celou řadou dalších důkazů a rozsudek by obstál i bez usvědčující výpovědi spoluobviněného J. Tím totiž pomíjel, že řádná obhajoba stěžovatele by mohla být vedena zcela odlišným způsobem a přinést jiné skutečnosti a důkazy. Označil-li Nejvyšší soud jeho námitku za obstrukční, nemění to nic na porušení práva stěžovatele na obhajobu. Stěžovatel rovněž nevěděl, jaký závěr má vyplývat z poukazu Nejvyššího soudu na to, že stěžovatel byl uznán vinným jednáním popsaným pod body 1 a 3-8 výroku rozsudku vrchního soudu a spoluobviněný J. jednáním popsaným pod body 1, 2 a 5 výroku rozsudku vrchního soudu. Odmítl jako nepravdivé tvrzení, že k dotazu krajského soudu na postup podle §37a odst. 2 trestního řádu z důvodu možné kolize zájmů za přítomnosti obhájce JUDr. Kříženeckého shodně on i spoluobviněný J. uvedli "já s tím nemám problém".
III.
Podmínky projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému projednání.
IV.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýkal nesprávné posouzení jeho námitky, že krajský soud měl aplikovat §37a odst. 2 trestního řádu a rozhodnout o vyloučení jeho obhájce. Pomíjel přitom §37a odst. 3 trestního řádu, dle něhož předseda senátu před rozhodnutím podle odstavce 1 nebo 2 uvedeného ustanovení umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne. Stěžovatel popíral, že by k možné kolizi zájmů a postupu podle §37a odst. 2 trestního řádu uvedl "já rovněž s tím nemám problém", jak zdůraznil vrchní soud i Nejvyšší soud. Ústavní soud proto ověřil, že v protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 9. 2013 se na č. l. 6968 trestního spisu uvádí: "V souvislosti s možným rozhodováním soudu, př. senátu s odkazem na ust. §37 odst. 2 tr. řádu upozornil obžalované V. a J. ohledně možné kolize, neboť oba zastupuje obhájce dr. Kříženecký a požádal oba obžalované o jejich stanovisko. Obž. J.: Já s tím nemám problém. Obž. V.: Já rovněž s tím nemám problém." Přítomný obhájce JUDr. Kříženecký se k možnému střetu zájmů nijak nevyjádřil a pokračoval v obhajobě stěžovatele. Spoluobviněný J. na popisovaném hlavním líčení pouze sdělil, že nebude vypovídat, a požádal o jednání v jeho nepřítomnosti, čemuž soud vyhověl. Proti citované části protokolu nebyly vzneseny námitky. Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud postupoval podle §37a odst. 3 trestního řádu a přihlédl k vyjádření stěžovatele i jeho spoluobviněného, když jejich obhájce nevyloučil.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na judikaturu Ústavního soudu, dle níž v případech aplikace §37a odst. 2 trestního řádu musí obecné soudy vzít v potaz stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu [srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 1283/13 (U 13/74 SbNU 611)]. Právě s ohledem na popsané požadavky Ústavního soudu se Nejvyšší soud s každou z výše popsaných skutečností jednotlivě vypořádával. Proto také popisoval, jaká byla důkazní situace a jakou roli v ní hrála usvědčující výpověď stěžovatelova spoluobviněného J. z přípravného řízení. Z téhož důvodu se zabýval rozsahem a formou účasti stěžovatele a jeho spoluobviněného na trestném činu, a tedy i jednotlivými skutky popsanými ve výroku rozsudku vrchního soudu. Vysvětlil také, že stěžovatel a jeho spoluobviněný měli v rozhodné části přípravného řízení odlišné obhájce, přičemž ani jedním z nich v době výpovědi spoluobviněného J. v přípravném řízení nebyl JUDr. Kříženecký.
12. Je rovněž možné podotknout, že judikatura Ústavního soudu k §37a odst. 2 trestního řádu vychází především z ochrany jednotlivců před tím, aby bylo státem přílišně zasahováno do jejich výběru obhájců (srov. již citované usnesení sp. zn. I. ÚS 1283/13 či nález ze dne 10. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 863/16). Právě tento výběr, který stěžovatel dobrovolně učinil, soudy respektovaly. Zároveň ale hodnotily všechny související skutečnosti, aby zjistily, zda i přesto není dána kolize zájmů stěžovatele a jeho spoluobviněného. Není úkolem Ústavního soudu, aby tyto skutečnosti znovu jednotlivě posuzoval sám, pokud se podmínkami, které Ústavní soud pro aplikaci §37a odst. 2 trestního řádu vymezil, dostatečně a srozumitelně zabývaly již obecné soudy.
13. Nejvyšší soud také již odmítl tvrzení opakované i v nyní posuzované ústavní stížnosti, že by si stěžovatel a jeho obhájce nebyli vědomi, že týž obhájce zastupuje i stěžovatelova spoluobviněného J. Obhájce JUDr. Kříženecký spoluobviněného totiž zastupoval již téměř dva roky před tím, než mu plnou moc udělil i stěžovatel. Na možnou kolizi zájmů nadto krajský soud stěžovatele i jeho obhájce dle již citovaného protokolu upozornil.
14. Ústavní soud proto neshledal, že by v napadeném usnesení Nejvyššího soudu bylo možné spatřovat svévoli nebo jiný kvalifikovaný exces, který by vedl k protiústavnímu zásahu do základních práv stěžovatele, tedy ani do práva stěžovatele podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Jan Filip v. r.
předseda senátu