ECLI:CZ:US:2018:4.US.3535.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3535/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Šmeral Brno a. s., IČ 46346139, se sídlem Křenová 261/65c, Brno, zastoupené JUDr. Evou Novákovou, advokátkou se sídlem Křenová 65a, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2017 č. j. 21 Cdo 3268/2016-404 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. září 2013 č. j. 49 C 198/2004-268 doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 5. srpna 2014 č. j. 49 C 198/2004-303 v části výroku, "kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 38 756,22 Kč s příslušnými úroky z prodlení za dobu od 29. 7. 2005 do zaplacení a proti výrokům, kterými bylo potvrzeno rozhodnutí o náhradě nákladů řízení", za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení a za účasti A. Krajského soudu v Brně a B. Aleše Nutila, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obchodní společnost Šmeral Brno a. s. (dále rovněž "stěžovatelka" nebo "žalobkyně") napadá ústavní stížností výše uvedená rozhodnutí v jí vyznačeném rozsahu a domáhá se jejich zrušení poukazem na údajné porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť napadenými rozhodnutími došlo prý k protiprávnímu a protiústavnímu snížení jejího "majetkového stavu", při současném porušení čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny, protože se prý stěžovatelce nedostalo zákonné soudní a jiné právní ochrany.
Podle názoru stěžovatelky zejména shora uvedený rozsudek Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") nese znaky libovůle, které "dosáhly značné intenzity". Libovůle dovolacího soudu má prý rovněž za následek porušení rovnosti účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny, protože prý extrémním způsobem zvýhodnilo jednoho z účastníků sporu (žalovaného).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených soudních rozhodnutí se zjišťuje:
Před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") probíhal od roku 2004 komplikovaný pracovněprávní spor mezi žalobkyní a Alešem Nutilem (dále jen "žalovaný").
Žalobkyně se po žalovaném, který byl jejím zaměstnancem, domáhala z titulu náhrady škody zaplacení částky 52 875,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný u žalobkyně pracoval na základě pracovní smlouvy v době od 1. 10. 2003 do 6. 8. 2004 jako dělník-horizontkář. Dne 12. 4. 2004 žalovaný obráběl dílec na horizontce; při práci žalovaný nedostatečně odhadl vzdálenost otočného stolu od stojanu horizontky, a obráběným dílcem do stojanu horizontky narazil. Tímto nárazem vznikla na stroji škoda, na jehož opravu žalobkyně celkem vynaložila 96 662,- Kč (z toho 16 226,- Kč na materiál a 80 436,- Kč na "výkony"). Výši škody odvíjela žalobkyně od 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku žalovaného.
Průběh sporu byl velmi komplikovaný po skutkové i právní stránce a soudní rozhodnutí, vydaná v několika soudních instancích, se opakovaně měnila.
Městský soud v pořadí třetím svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2013 č. j. 49 C 198/2004-268 doplněným rozsudkem ze dne 5. 8. 2014 č. j. 49 C 198/2004-303 žalobě vyhověl ohledně částky 14 118,78 Kč (za nové součástky stroje) spolu s úroky z prodlení, a co do částky 38 756,22 Kč žalobu zamítl. V souladu s předchozím závazným právním názorem dovolacího soudu dospěl městský soud k závěru, že k poškození obráběcího stroje došlo v příčinné souvislosti se zaviněným porušením pracovních povinností žalovaným, který proto podle ustanovení §172 odst. 1 zákoníku práce odpovídá žalobkyni za vzniklou škodu. Součástí škody, která byla způsobena z nedbalosti, však podle závěru městského soudu nejsou mzdové náklady žalobkyně, které tato vynaložila na mzdy svých zaměstnanců střediska údržby, kteří pracovali na opravě poškozeného stroje; tito zaměstnanci na opravě pracovali v rámci své pracovní doby, což vedlo městský soud k závěru, že tyto náklady na mzdy by žalobkyni vznikly, i kdyby škodní událost nenastala, a nejsou tak v příčinné souvislosti s porušením pracovních povinností žalovaného.
Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 17. 2. 2015 č. j. 15 Co 336/2014-334 změnil rozsudek městského soudu ve výroku o zamítnutí žaloby a naopak v této částí žalobě vyhověl. Důvodem změny zamítavého výroku byl právní názor odvolacího soudu, že i žalobkyní vyčíslené mzdové nároky jejích zaměstnanců jsou v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti žalovaného.
K dovolání žalovaného dovolací soud rozsudkem ze dne 29. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 3268/2016-404 rozsudek odvolacího soudu ve výroku II změnil tak, že potvrdil rozsudek městského soudu ze dne 26. 9. 21013 č. j. 49 C 198/2004-268 doplněný dalším rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 8. 2014 č. j. 49 C 198/2004-303 v části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba žalobkyně co do částky 38 756,22 Kč s úroky z prodlení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení; v dalším dovolání odmítl jako nepřípustné.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pouze ohledně otázky hmotného práva, zda lze za škodu, která vznikla zaměstnavateli v příčinné souvislosti se zaviněným porušením pracovních povinností zaměstnancem, považovat náklady vynaložené na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, kteří na odstranění následků způsobených škodní událostí (opravě poškozeného stroje, resp. zařízení) pracovali. Dovolací soud projednávanou věc posuzoval podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce ve znění účinném do 29. 2. 2004 (dále jen "zák. práce"). V této souvislosti dovolací soud poukázal na skutečnou škodu (§179 odst. 1 zák. práce) a jinou škodu (§179 odst. 3 zák. práce), přičemž konstatoval, že náklady na mzdy zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, kteří pracovali na odstranění následků způsobených škodní událostí, nelze bez dalšího považovat za škodu, která vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným porušením pracovních povinností zaměstnance. Takovou škodu lze spatřovat jen v takových nákladech na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, které by jinak bez škodné události nevznikly - nebyly zaměstnavatelem vynaloženy. Půjde přitom jen o tu část nákladů, které vznikly v souvislosti s prací přesčas, práce ve svátek či noční práci, resp. práci konanou mimo pracovní poměr. V příčinné souvislosti s prováděním oprav stroje zaměstnanci žalobkyně by mohla být majetková újma spočívající ve zmenšení majetku nebo ušlém majetkovém prospěchu (ušlém zisku), za kterou však náklady na mzdy těchto zaměstnanců nelze považovat, neboť ty představují skutečnou škodu (§179 odst. 1 zák. práce), jejíž náhrady by se žalobkyně mohla domáhat z důvodu obecné odpovědnosti (§172 odst. 1 zák. práce).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jak rozsudek městského soudu, doplněný dalším rozsudkem ze dne 5. 8. 2014 č. j. 49 C 198/2004-303, v části výroku, jímž byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 38 756,22 Kč s příslušnými úroky z prodlení, tak následný rozsudek dovolacího soudu, jsou protiústavní, neboť porušují její právo na spravedlivý proces. Tato rozhodnutí jsou prý založena na právním závěru, který je údajně v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a "fakticky mění dřívější rozsudek dovolacího soudu ve věci co do právního názoru vysloveného v odůvodnění tohoto rozsudku. Právní názor dovolacího soudu prý výrazným způsobem vybočuje z dosud ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze prý ho vztáhnout k žádnému právnímu předpisu a popírá prý "samotné pojetí řešení principu rozsahu náhrady škody, který je obecně vnímán jako spravedlivý".
Stěžovatelka dále namítá, že právní názor uvedený v rozsudku městského soudu a dále podepřený právním názorem dovolacího soudu je prý v příkrém rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008 sp. zn. 25 Cdo 1233/2006 a řadou dalších, v nichž je vysvětlen rozdíl mezi skutečnou škodou a ušlým ziskem.
Stěžovatelka tvrdí, že prováděním prací na odstranění závad na stroji jí vznikla skutečná škoda a současně jí ušel zisk, neboť musela vynaložit náklady na mzdy svých zaměstnanců, které by bez škodní události vynaložit nemusela. Právní názor dovolacího soudu prý nelze v praxi realizovat, neboť nelze se zaměstnanci uzavírat další pracovní smlouvy na provedení prací směřujících k odstranění následků škodní události, či uzavírat dohody o provedení prací konaných mimo pracovní poměr. Stěžovatelka zdůrazňuje, že jako zaměstnavatelka má právo na náhradu veškerých nákladů nutných k obnovení provozuschopnosti poškozeného stroje, a to za podmínky, že tyto náklady byly vynaloženy účelně a nezbytně, což v projednávané věci prý bylo prokázáno.
IV.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V.
Ústavní soud po zvážení obsahu námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není rovněž vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti tzv. podústavního práva a sjednocování judikatury obecných soudů; taková úloha je svěřena Nejvyššímu soudu České republiky.
Pokud jde o výklad tzv. podústavního práva, jsou obecné soudy při výkonu své pravomoci povinny interpretovat jednotlivá ustanovení tzv. podústavního práva vždy též z pohledu účelu a smyslu ústavně garantovaných základních práv a svobod. Podle zjištění Ústavního soudu v posuzované věci obecné soudy této své povinnosti dostály.
Stěžovatelka napadá právní závěr městského soudu a zejména právní názor dovolacího soudu, že v případě předmětné škodní události nelze dospět k závěru o příčinné souvislosti mezi porušením pracovních povinností žalovaným a mzdovými náklady, které žalobce - zaměstnavatel vynaložil na své zaměstnance střediska údržby, kteří na opravě stroje poškozeného žalovaným pracovali. Městský soud ve svém rozsudku akceptoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, že žalovaný vzhledem ke své kvalifikaci si musel být vědom, že porušením své povinnosti při plnění pracovních úkolů (umístění stojanu do dostatečné vzdálenosti od pracovního stolu podle délky obráběného dílce) může způsobit žalobci škodu, přičemž jeho zaviněné jednání ve formě nedbalosti bylo dostatečným způsobem prokázáno. Za tohoto stavu dovolací soud uzavřel, že k poškození obráběcího stroje došlo v příčinné souvislosti s porušením pracovních povinností ze strany žalovaného, který proto odpovídá žalobci za vzniklou škodu ve smyslu ustanovení §172 odst. 1 zákoníku práce.
Není tak správná námitka stěžovatelky, že dovolací soud v napadeném rozsudku "popřel" svůj právní názor vyslovený ve výše citovaném rozsudku ze dne 2. 2. 2012 č. j. 21 Cdo 4135/2010-161. Dovolací soud se v rozsudku ze dne 29. 8. 2017 č. j. 21 Cdo 3268/2016-404 zabýval otázkou, "jestli veškeré náklady poškozené zaměstnavatelky na mzdy zaměstnanců, kteří pracovali na opravě poškozeného stroje, představují škodu, která této zaměstnavatelce vznikla", resp. zda a za jakých okolností lze veškeré náklady vynaložené na mzdu zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, kteří pracovali na odstranění následků způsobených škodní událostí, považovat za škodu zaměstnavatele, která mu vznikla v příčinné souvislosti se zaviněným porušením pracovních povinností zaměstnancem.
Dovolací soud (s odkazem na ustanovení §172 a §179 zák. práce) v souladu s právním názorem městského soudu dospěl k závěru, že by tomu bylo tak jen v případě, pokud by šlo o takové náklady na mzdy zaměstnanců poškozeného zaměstnavatele, které by jinak - nebýt škodní události, nevznikly. V daném případě, by šlo o mzdy těch zaměstnanců, kteří by měli uzavřeny s poškozenou zaměstnavatelkou pracovní smlouvy jen na provedení prací směřujících k odstranění škodných následků na poškozeném stroji či zařízení, resp. u jiných (stabilních zaměstnanců) by šlo o mzdy např. za práci přesčas, ve dnech pracovního klidu a o vyplacení mimořádných odměn. Nic takového však žalobkyně netvrdila ani neprokazovala. Sama uvedla, že na odstranění škodných následků pracovali její pracovníci střediska údržby během běžné pracovní doby. Dovolací soud dále vyložil, že mzdové náklady těchto zaměstnanců stěžovatelky nelze považovat ani za ušlý zisk, ani za skutečnou škodu (§179 odst. 1 zák. práce), kterou by se žalobkyně mohla domáhat z titulu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu
Dovolací soud ohledně svého měnícího výroku v odůvodnění rozsudku podrobně vysvětil důvody, které vedly k odlišnému právnímu posouzení projednávané věci ve vztahu k napadenému rozsudku odvolacího soudu, a zdůraznil, že rozsudek městského soudu (ve znění doplňujícího rozsudku) je v části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba ohledně částky 38 756,22 Kč s úroky z prodlení, správný.
Ústavní soud neshledal ve výkladu výše zmíněné právní otázky tak, jak byla posouzena městským soudem i dovolacím soudem, žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní dimenzi.
Nad rámec řečeného Ústavní soud konstatuje, v souladu se svou ustálenou judikaturou, že ani eventuální nesprávná intepretace hmotného nebo procesního práva ze strany obecných soudů sama o sobě nemůže založit porušení práva na spravedlivý proces vyjma situací, v nichž by byla zasažena některá z ústavních subjektivních práv (srovnej nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, N 66/8 SbNU 149). Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedená zjištění ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu