ECLI:CZ:US:2018:4.US.3562.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3562/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, P. S. 1/2, Mírov, právně zastoupeného Mgr. Ing. et Ing. Jiřím Crhou, advokátem, se sídlem Kopečná 940/14, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 746/2017-120, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2016 č. j. 13 Co 401/2015-78 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. srpna 2015 č. j. 26 C 385/2014-39, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, Vyšehradská 16/427, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 13. listopadu 2017, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
U Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") probíhal pod sp. zn. 26 C 385/2014 občanskoprávní spor o náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč mezi stěžovatelem (dále též "žalobcem") a Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "žalovaná"). Žalobce uplatňoval nárok na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí, která mu měla být způsobena tím, že Městský soud v Praze ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
10 C 49/2008 nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Zároveň žádal o předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie s ohledem na článek 234 (dříve 177) Smlouvy o založení Evropských společenství (dále jen "SES").
Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. srpna 2015 č. j. 26 C 385/2014-39 výrokem I návrh na přerušení řízení z důvodu položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie zamítl. Výrokem II žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč zamítl a žalobci stanovil výrokem III povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 900 Kč.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") na základě odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. dubna 2016 č. j. 13 Co 401/2015-78 rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. srpna 2017 č. j. 30 Cdo 746/2017-120 dovolání žalobce odmítl.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry obecných soudů, rekapituluje průběh a výsledky dosavadního řízení. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že městský soud vůbec na jeho žádost ze dne 20. 11. 2013, založenou na č. l. 184 spisu vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 13 Co 363/2010, nereagoval a věc nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti.
Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [blíže viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 621/15 a mnohá další (všechna rozhodnutí dostupná na: http://nalus.usoud.cz)].
Předmětem řízení před Ústavním soudem je posouzení, zda byly obvodní či městský soud povinny obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Ústavní soud ve své judikatuře akceptuje, že za určitých okolností nepoložení předběžné otázky může být zásahem do základního práva na spravedlivý proces z hlediska práva na zákonného soudce, garantovaného článkem 38 odst. 1 Listiny [srov. i stěžovatelem citovaný nález ze dne 8. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1009/08 (N 6/52 SbNU 57) a nález sp. zn. II. ÚS 1658/11]. O porušení práva na zákonného soudce však půjde v případě aplikace komunitárního práva pouze tehdy, jestliže český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie svévolně (srov. odst. 21 a 22 výše cit. nálezu ze dne 8. 1. 2009).
V nyní posuzované věci obecné soudy žádný akt komunitárního práva neaplikovaly, a proto zde ani nebyl prostor pro předložení takové otázky. Sluší se zde také připomenout doktrínu formulovanou rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 (Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415), a navazující judikaturu, podle níž národní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nemá povinnost požádat o rozhodnutí předběžné otázky, jestliže otázka týkající se výkladu práva Společenství (po lisabonské revizi práva Evropské unie) před ním nevyvstala, resp. otázka výkladu komunitárního práva (práva Evropské unie) není významná pro řešení daného případu.
Městský soud v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč zde nebyly předpoklady pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie a z jakých důvodů se ztotožnil s rozhodnutím obvodního soudu.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů a nemá, co by jim z ústavněprávního hlediska vytknul.
Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se důvody, proč nepředložily předběžnou otázku, řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu