ECLI:CZ:US:2018:4.US.3672.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3672/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ambeat Health Care a. s., se sídlem Praha 1, Týnská 632/10, zastoupené Mgr. Martinem Dolečkem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2015 č. j. 17 C 113/2013-131, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2016 č. j. 16 Co 224/2016-201 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 27 Cdo 1948/2017-256, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni částku 6 784 000,- Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně se domáhala na stěžovatelce vrácení uvedené částky s příslušenstvím, kterou poskytla právním předchůdcům stěžovatelky v období od listopadu 2009 do ledna 2012. Za toto období poskytla žalobkyně právním předchůdcům stěžovatelky formou bezhotovostních převodů celkem částku 7 414 000,- Kč, přičemž v řízení uplatnila nárok na zaplacení částky 6 784 000,- Kč. Tyto prostředky žalobkyně jako fyzická osoba poukázala stěžovatelce ze soukromých účtů a byly připsány na účty právních předchůdců stěžovatelky. Dohodou ze dne 15. 3. 2013 byla ukončena manažerská smlouva mezi účastníky.
Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že listiny o půjčce, případně daru či příplatku na základní kapitál musí mít podobu kvalifikované listiny ve smyslu §132 odst. 3 obchodního zákoníku a že v daném případě došlo ze strany žalobkyně k peněžitému plnění z neplatných právních úkonů, neboť nebyly doloženy písemné smlouvy o poskytnutí půjček, resp. darů mezi žalobkyní a právními předchůdci stěžovatelky v kvalifikované formě. Na straně stěžovatelky tak došlo k bezdůvodnému obohacení vzniklému přijetím plnění z neplatného právního úkonu podle §451 občanského zákoníku. Odvolací soud shledal jako správný také závěr soudu prvního stupně týkající se námitky promlčení vznesené stěžovatelkou, podle kterého vzhledem ke všem skutečnostem, za kterých došlo k poskytnutí finančních prostředků, je nutno na otázku promlčení aplikovat obchodní zákoník a čtyřletou promlčecí dobu.
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, neboť nesměřovalo proti žádnému z usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a nebylo přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s tím, jak civilní soudy posoudily otázku bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plnění, které poskytla žalobkyně právním předchůdcům stěžovatelky. Tvrdí, že žalovaná částka nikdy neměla být vrácena, a to jednak proto, že na straně žalobkyně nebyla prokázána vůle požadovat poskytnuté finanční prostředky zpět, a jednak proto, že i kdyby žalobkyně jejich vrácení požadovala, došlo k němu již v roce 2011. Stěžovatelka dále podrobně polemizuje se způsobem provádění a hodnocení důkazů. Podle názoru stěžovatelky je rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího zatížen vadou spočívající v nedostatečném odůvodnění a napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí s důvody odmítnutí jejího dovolání a tvrdí, že v dovolání jednoznačně vymezila sporné otázky. Nejvyšší soud podle jejího názoru postupoval formalisticky, aniž by se zabýval konkrétními okolnosti daného případu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek, které stěžovatelka uplatnila v řízení před civilními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací na její námitky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Námitka týkající se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí proto není opodstatněná.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud především uvádí, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, II. ÚS 2888/12, IV. ÚS 3416/14 a v nich citovanou judikaturu).
V dané věci Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a podrobně odůvodnil. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu, podle kterého se předmětný vztah řídí obchodním zákoníkem, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou dovolací soud podrobně v napadeném usnesení rozvedl, a řešení této otázky hmotného práva tudíž nezakládá přípustnost dovolání. K námitce stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, čímž však uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
Ústavní soud v dalších podrobnostech odkazuje na logická a srozumitelná odůvodnění rozhodnutí soudů, neboť není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatelky. Skutečnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádá také relevanci stěžovatelčin odkaz na judikaturu Ústavního soudu.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu