ECLI:CZ:US:2018:4.US.3726.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3726/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Františka Černého, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou se sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016 č. j. 56 Cm 154/2015-161, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017 č. j. 5 Cmo 420/2016-171, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017 č. j. 5 Cmo 419/2016-185 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 29 Cdo 4224/2017-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Městský soud v Praze směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 8. 2015 č. j. 56 Cm 154/2015-21 uložil žalovanému (dále jen "stěžovatel"), aby do 15 dnů od doručení směnečného platebního rozkazu zaplatil žalobci (UniCredit Factoring Czech Republic and Slovakia, a. s.; dále jen "žalobce") směnečný peníz 4 276 374 Kč s 6% úrokem od 19. 6. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 14 254,58 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 292 758,50 Kč. K námitkám stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2016 č. j. 56 Cm 154/2015-88 ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2016 č. j. 56 Cm 154/2015-120 řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 5. 2016 č. j. 56 Cm 154/2015-88 zastavil z důvodu neuhrazení soudního poplatku z odvolání (§9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Ke stěžovatelovu odvolání Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č. j. 5 Cmo 419/2016-185 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. V prvé řadě konstatoval, že stěžovatel soudní poplatek za odvolání nezaplatil, netvrdí ani nedokládá, že by tak učinil a konečně připomněl obecný závěr, že v případě, kdy je soudní poplatek zaplacen do doby, než odvolací soud rozhodne o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, postačuje tato okolnost ke zvrácení nastalé procesní situace (srov. §154 ve spojení s §167 odst. 2 o. s. ř.). Vrchní soud proto rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil a konečně také poukázal na procesní vývoj ve věci stěžovatelovy žádosti o osvobození od soudního poplatku za odvolání ze dne 11. 8. 2016, které Městský soud v Praze usnesením č. j. 56 Cm 154/2015-161 stěžovateli nepřiznal; tento závěr konečně potvrdil Vrchní soud v Praze v usnesení č. j. 5 Cmo 420/2016-171.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti té části prvního výroku usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017 č. j. 5 Cmo 419/2016-185, kterou potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení, podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl. Učinil tak s připomenutím přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a skutečnosti, že v posouzení dovoláním předestřené právní otázky [výkladu ustanovení §11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích] je napadené rozhodnutí souladné s jeho vlastní judikaturou sp. zn. 33 Cdo 2055/2015. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že ve stěžovatelových argumentech důvod ke změně této judikatury neshledal.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především připomněl dosavadní procesní a věcnou stránku souzené věci a poukázal na to, že se neztotožňuje s argumentací Nejvyššího soudu a domnívá se, že je osobou, které "ve smyslu §11 odst. 1 písm. n) zákona o soudních poplatcích", přísluší osvobození od placení soudního poplatku.
IV.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a návrh odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
V.
Předtím, než Ústavní soud přistoupil k posouzení ústavní stížnosti a v ní uvedených jednotlivých návrhů, je povinen zkoumat, zda tyto návrhy splňují všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016 č. j. 56 Cm 154/2015-161 a k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017 č. j. 5 Cmo 420/2016-171 k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud zjistil, že citované usnesení Vrchního soudu v Praze, které nelze napadnout dovoláním [srov. §238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.], bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 16. 2. 2017.
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 citovaného zákona lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku v případě, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Předmětný návrh byl dodán Ústavnímu soudu jako datová zpráva dne 29. 11. 2017. Z výše uvedeného vyplývá, že podaný návrh je opožděný, neboť lhůta dvou měsíců k jeho podání marně uplynula dne 18. 4. 2017. Ústavní soud proto návrh v této části odmítl.
VI.
Podmínky pro projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu splňuje petit ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2017 č. j. 5 Cmo 419/2016-185 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 29 Cdo 4224/2017-201.
Ústavní soud proto zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh v této části zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v této části petitu představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o jasnou vlastní judikaturu. Ústavní soud připomíná, že postup Nejvyššího soudu, vrchního soudu a také Městského soudu v Praze odpovídá jejich dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, která by byla založena na povrchním, nevyargumentovaném či formalistickém přístupu.
Ústavní soud dále připomíná, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavní soud totiž zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14).
Ústavnímu soudu dále nezbývá než zopakovat, že pouhý nesouhlas, resp. polemika se závěry zastávanými civilními soudy, které se opírají o známou a běžně používanou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, nemůže sám o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení základních práv. Ústavní soud uzavírá, že argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní stížnost je proto v této části návrhem zjevně neopodstatněným.
VII.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu