ECLI:CZ:US:2018:4.US.3753.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3753/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Petra Veselého, advokáta se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 523/2017-1012 ze dne 7. 11. 2017 a usnesení Okresního soudu v Chomutově č. j. 5 T 2/2017-991 ze dne 31. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva obviněného "na obhajobu ve smyslu ustanovení §40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod", domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu, jako ustanovenému obhájci v trestním řízení, nebyla v plné výši, tj. v rozsahu 5 200 Kč, přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v řízení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel jako ustanovený obhájce obviněného podal v rámci vazebního řízení proti usnesení o vzetí obviněného do vazby blanketní stížnost, kterou následně odůvodnil a posléze doplnil. Okresní soud všechna tři podání posoudil jako jediný úkon a stanovil obhájci odměnu podle §11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu. Krajský soud napadené rozhodnutí potvrdil, neboť se jednalo o opravný prostředek do jediného rozhodnutí, přičemž jiné posouzení takovýchto úkonů by mohlo vést cestou opakovaného doplňování podání k účelovému navyšování počtu úkonů a tím i odměny.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Stížnost proti rozhodnutí o vzetí do vazby nedoplňoval účelově, ale na základě nově dodaných podkladů svědčících ve prospěch klienta. Nesprávné posouzení právního předpisu soudy by ve svých důsledcích mohlo ohrozit i právo obviněného na obhajobu ve smyslu ustanovení §(správně má být "čl.") 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") (např. sp. zn. IV. ÚS 15/99). Státní garanci hrazení nákladů ustanoveného obhájce, jež v určitých případech musí v zájmu fair procesu zastupovat obviněného, je nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc (např. sp. zn. IV. ÚS 167/05).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být zastoupen jiným advokátem (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
V projednávané věci jde navíc o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud rovněž připomíná, že nezbytnou podmínkou pro přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokáta je jejich účelné vynaložení v souvislosti s poskytnutím právní služby. Posouzení, zda se v konkrétním případě jednalo o úkony nezbytné, nadbytečné či zhodnocení efektivnosti jednotlivých úkonů sledujících jeden cíl spadá do pravomoci trestního soudu, a nikoliv Ústavního soudu (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 826/09).
Ústavní soud dále konstatuje, že poukaz stěžovatele na nálezy považuje v projednávané věci za nepřípadný. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 15/99 se Ústavní soud zabýval možností přiznání náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 1 advokátního tarifu i v případě provedení úkonů právní služby, které nelze podřadit pod žádný z úkonů uvedených v §11 advokátního tarifu; nález sp. zn. IV. ÚS 167/05 se týkal prekluze nároku podle ustanovení §151 odst. 2 tr. ř.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatel ani nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Pokud totiž namítá porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, měl by si povšimnout, že toto ustanovení zakotvuje právo obviněného na obhajobu, včetně práva na ustanovení obhájce (tato osoba však ústavní stížnost nepodala), a nikoliv právo advokáta na odměnu za zastupování.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu